Křídla osudu

19. Všechno je nové

S bolestí celého těla jsem se probudila a otevřela oči. Nacházela jsem se v krásném pokoji. Stěny měli světle modrou barvu, zatímco strop byl vyzdoben noční oblohou plnou hvězd s velkým křišťálovým lustrem. Koberec měl lehký nádech šeříku. Veškerý nábytek byl bílý se zlatým lemováním.

Páni. Ležela jsem v krásné velké posteli. Na sobě jsem měla bílou noční košilku, která mi končila sotva pod zadkem. Do očí mi spadl pramen bílých vlasů. Co to? Je možné že...... Nedořekla jsem to a opatrně nahla hlavu tak, abych si viděla na záda. Křídla. Fakt boží, takže jsem v andělské podobě.

Au. Sáhla jsem si na bolavý krk. Měla jsem ho obvázaný a zřejmě i zašitý. Čím že mě to bodl? Myslím, že dýkou. No tak to se ani nedivím. Musela jsem tam mít nehezkou ránu, takže šití bylo na místě. Ach jo. Kvůli křídlům se mi leželo celkem nepříjemně, tak jsem si sedla a pohledem hypnotizovala dveře přede mnou.

Ty se najednou otevřily. Stála v nich jakási žena. Měla krátké černé vlasy, růžové oči a na sobě podobné šaty jako mívám v přeměně já jen v sítě růžové barvě. Když vstoupila dovnitř, všimla jsem si bílo růžových složených křídel. Takže je jako já. Pomyslela jsem si. Kolem její nohy skákal mě tolik povědomí pes.

"Popeli." řekla jsem a usmála se. Pes štěknul, skočil ke mě do postele a olízl mi tvář. Pohladila jsem ho po srsti a otočila svůj pohled k nově příchozí neznámé ženě. Ta mě pobaveně sledovala.

"Asi máš hodně otázek." začala a já kývla. Poznala jsem jí. To ona mi říkala andílku. "Jmenuji se Dina Olies. Ty mě asi znáš pod jménem Dina - anděl mysli."

"Och, ano. Lara se o tobě zmínila v mé přihlášce. Jinak děkuji za záchranu života." řekla jsem. Kývla a promnula si ruce.

"Nemáš zač. Udělala jsem, co mi přišlo správné. Teď se momentálně nacházíš v jejím pokoji. Takže je tvůj. A jinak jsme v andělském zámku, kolem kterého je silné kouzlo, díky kterému ho lidé nevidí. To kouzlo navíc způsobuje to, že všechny anděli promění do téhle podoby. Zatím všemu rozumíš?" zeptala se mě.

"Ano. Vysvětlování ti jde skvěle." přitakala jsem a ona se usmála.

"Děkuji. Máš zraněný krk, tak se moc nenamáhej. Díky andělské krvi máme zrychlenou regeneraci, takže by to do dvou dnů mělo zmizet i s jizvou. Normálně se každé zranění v andělské podobě vyléčí do pár sekund, ale tohle je jiné. Někdo tě bodl otrávenou dýkou a šlo ti o život. Kvůli tomu jedu to trvá tak dlouho. Teda tak dlouho na anděla." řekla. Přikývla jsem.

"Hm. A kdo byl ten muž, co tam byl s tebou, když jste mě našli?" optala jsem se. Usmála se na mě.

"To byl Sim. Sim - anděl boje. Je to tvůj učitel, pokud se nemýlím. Chceš, abych ho sem zavolala?" optala se mě. Kývla jsem.

"Byla bys tak hodná? Chtěla bych mu poděkovat za záchranu života." odpověděla jsem a pohladila mého psího parťáka mezi ušima.

Dina kývla, zvedla se a zmizela stejnými dveřmi, kterými přišla. Oni tu jsou totiž ještě troje další dveře. Jedny tipuju na koupelnu, druhý na šatnu, ale kam vedou ty poslední nemám páru. Asi to tu pak celý prozkoumám. Tím nemyslím jenom můj pokoj, ale celý tenhle zámek.

V tom dovnitř vstoupil vysoký hnědovlasí muž. Měl modré oči, modrá křídla a černé brnění. No jo, anděl boje musí mít pořádnou výstroj. Na tváři mu hrál veselý úsměv, když mě uviděl a svižným krokem se rozešel ke mě. Sedl si na kraj postele a pohladila psa po hlavě.

"Jsem rád, že jsi vzhůru. Mé jméno je Sim. Ale to už jistě víš. Jako tvůj učitel tě budu učit všechno. Přes boje až po cizí jazyky. První lekce začíná zítra. Jedná se o hodinu slušného chování." řekl mi.

"Dobře. Chtěla jsem ti jen poděkovat za záchranu života. Takže děkuji." řekla jsem. S úsměvem přikývl a prstem ukázal na Popela.

"Měla bys ho proměnit do jeho pravé podoby. Bude mu to tak příjemnější. Navíc všichni tady víme, že je to vlk a ne pes." informoval mě. Aha. Němě jsem přikývla. Vzpomněla jsem si na Virga. Padlý anděl je hodný, ale kdo je ten zlý? Musím si tady dávat pozor na všechny.

Nevím totiž s jistotou, komu můžu věřit a komu zase ne. Myslím, že Dina a Sim jsou ti hodní. Ale stejně jim nebudu říkat všechno. Přeji si, aby se Popel proměnil zpět na vlka. Pomyslela jsem si. Z psa se před mýma očima stal šedý vlk.

"Takhle je to stokrát lepší. Být psem nebylo špatné, ale vlk je přece jenom vlk. To mi připomíná, že když jsem šel chodbou, ucítil jsem lákavou vůní králíka." ozval se a já propukla v záchvat smíchu. Sim nahl hlavu na stranu a nechápavě se na mě koukal.

"To musíš zrovna teď myslet na jídlo? Jako vážně?" optala jsem se vlka a pohladila ho po dlouhé srsti. Sim se rozesmál, když mu došlo, o čem je řeč a my s ním. I když Popel měl ten svůj vlčí smích, co moc smích nepřipomínal.

"No nic. Já už budu muset jít." řekl muž, vstal, zatřepal svými křídly a rozešel se rychlými kroky pryč. Já ho však zastavila.

"Počkej. Všechno je tady pro mě nové. Nemůžeš mě tady nechat. Chci jít taky." křikla jsem na něj. Sim se na prahu u dveří zastavil.

"Musím odejít a ty nesmíš. Jsi zraněná, takže do zítřka nesmíš opustit tento pokoj. Ať se ti to líbí nebo ne, těmito dveřmi a okny prostě nepůjdeš." řekl a ukázal zvlášť na všechny okna a pak na dveře, ve kterých následně zmizel. A samozřejmě za sebou zamkl.

Vstala jsem z postele a přešla k prvním dveřím. Otevřela jsem je a vítězně se usmála, když jsem za nimi našla koupelnu. Vešla jsem tam, zamkla za sebou dveře a odskočila si na malou. To se mi totiž chtělo už dobrou půl hodinu.

Pak jsem si sundala noční košilku tak, že jsem si rozvázala ramínka. Když mi pak skončil ten kus oblečení v rukách, všimla jsem si, že má velkou díru na zádech. To bude na křídla. Pokrčila jsem rameny, hodila oblečení na zem a vešla do sprchového koutu, kde jsem si následně dala zaslouženou a dlouhou sprchu. Nutno dodat, že jsem si musela dávat pozor na krk. Ale i tak to bylo super.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady. Tak snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤