Křídla osudu

18. Záchrana? Možná

Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy. K mému překvapení mám na sobě pořád šátek, takže nic nevidím, ale typla bych si, že jsem pořád v jedné a té stejné místnosti. Povzdechla jsem si a pohla rukama.

Bohužel fakt, že je mám za zády v poutech, tomu nijak neprospěla. Sykla jsem bolestí, protože mě i ten malý pohyb rukama bolel. Sakra. Asi je mám z těch pout oteklé. Ach jo.

V tom vzduch prořízla jakási rána. Byla velmi vzdálená, ale zároveň tak hlasitá, že jsem ji bez problémů slyšela i tady. Co to bylo? Výbuch? Pokrčila jsem rameny, ale znovu jsem pohla s pouty a sykla. Sakra. Tohle mě už nebaví.

Čekala jsem, co se bude dít dál. Dlouho se nic nedělo, když v tom mi něco spadlo do klína a do nosu se mi dostal prach. Rozkašlala jsem se. Beru zpět, asi nejsem v té stejné místnosti. Dokonce si teď myslím, že jsem v jiné budově.

A znova. Tentokrát mě to praštilo přímo do hlavy. Au. V tom jsem znova vdechla ten prach a došla mi jedna moc podstatná věc. Omítka. Strop. Vždyť se to tu hroutí! K mým uším se donesla další obrovská rána, tentokrát o něco blíž ke mě.

Po zádech mi přejel mráz a já se trhaně nadechla. Do háje. Hlavně musím zachovat klid a nepanikařit. To mi totiž nijak nepomůže. Pomyslela jsem si a zklidnila svůj tep do normálu. A další rána. Zase o něco blíž ke mě.

V tom někdo vykopl zřejmě dveře a přispěchal ke mě. Chytl mě za rameno a něco ostrého mi zapíchl do krku. Pak utekl. Mým tělem projela vlna bolesti a moje hlava mi klesla. Nesmím usnout. Ztrácela jsem vědomí.

Když jsem zase na chvilku vnímala, někdo se ke mě zrovna s křikem přihnal. Podle lehkých zvučných kroků v jehlovitých botách se jednalo o ženu. Chytla mě jednou rukou za ruku a druhou za rameno. Vypadalo to, že mi nechce ublížit.

"Vnímáš mě, andílku?" zeptala se mě vystrašeným hlasem. Malinko jsem pokývala hlavou, moc mi to přes bolest nešlo. "To je dobře. Poslouchej. V krku máš zabodlou dýku, ale nemůžu ti teď vytáhnout, protože by jsi mi jinak vykrvácela. Takže ji tam zatím nechám. Dobře, andílku?"

Kdo je to? Její hlas mi není vůbec povědomí. Neznám tu ženu. Moje mamka to určitě není. Tím jsem si jistá. A přesto se o mě bojí, chce mi pomoct a říká mi andílku. Roztomilá přezdívka a k tomu tak strašné přesná.

"Musíš mě vnímat, ano? Nesmíš usnout. Poslouchej můj hlas a všechno bude dobrý." řekla mi a rukou mě pohladila po tváři, po které mi teď stekla jedna slza.

"B-bolí.......t-to......." dostala jsem ze sebe s obtížemi. Žena mě však hned rázně zastavila.

"Nemluv. Jednak tě to bude bolet víc a druhak tě to oslabí a budeš víc unavená. Jo? Takže nemluv." tišila mě. Byla jsem tak ráda, že je tam se mnou. Aspoň někdo.

"Hej, jsi tady?" ozval se křik nějakého muže.

"Jo. Našla jsem ji, ale je vážně zraněná. Musíme jí co nejdřív dostat do bezpečí." křikla na toho muže žena. "Všechno bude dobrý, andílku. Jen ještě vydrž." řekla mi, ale bolest mi začala otupoval smysly.

V tom sem přiběhl ten muž a zastavil se kousek ode mě. Dřepl si ke mě, ano to jsem ještě poznala, a chytl mě za ruku. Z mých očí se vydraly na povrch další neposlušné slzy a sjely mi pod šátkem přes tvář až na ruku onoho muže.

"Neplakej. Za chvíli už budeš v bezpečí a v pořádku. Slibuji." řekl a já se v tom momentě začala pomalu propadat do stavu, ve kterém jsem byla předtím.

"Usíná. Dělej něco. Ztrácíme jí." slyšela jsem ještě křik té ženy a pak najednou nastalo ticho a já upadla do bezvědomí. Aspoň myslím, že to bylo bezvědomí.

Sen:
Objevila jsem se na rozlehlé mítince poseté krásnými barevnými květinami. Bylo to překrásné. Vydechla jsem nějaký přebytečný vzduch a otočila se kolem své osy. Tohle je jen sen, že? Otázkou zůstává, jestli se ještě vůbec probudím. Řekla bych.

V tom za mnou praskla větvička. Otočila jsem se tím směrem. Z velkého a rozlehlého lesa vyběhl malý blonďatý kluk a proběhl kolem mě. Ani si mě nevšiml. Počkat. Co když je tohle sen a zároveň něčí vzpomínka?

Ne, že by se mi tohle už někdy stalo, ale slyšela jsem o tom něco málo a na světě existují lidé, kterým se to už stalo. Jen je jich málo a nikdo jim nevěří. Zavrtěla jsem hlavou a věnovala se zpět té vzpomínce.

Z lesa najednou vyběhl o něco straší klučina s hnědými vlasy a za ním ještě dva černovlasí, které bych typla na dvojčata. Proběhli kolem mě a běželi za tím prvním klukem.

"Hej. Kde je? Přece se nemohl vypařit?" ptal se jeden z dvojčat a všichni se koukali kolem sebe a hledali maličkého blonďatého klučinu. Ani já ho nejdřív neviděla. Ale pak jsem zabloudila pohledem nahoru a uviděla ho na větvi stromu.

"Tak přece nemohl jen tak zmizet." řekl hnědovlásek a sedl si do trávy na zem. Dvojčata se na něho naštvaně podívali.

"Co myslíš, že děláš?" zeptal se ho jeden z černovlásků. Hnědovlásek pokrčil rameny.

"Co by? Nic. Si ho hledejte sami." ohlásil jim hnědovlásek. Dvojčata se naštvala a během chvilky se tam strhla bitka. Nejdřív jen slovní, během které si všichni tři nadávali a pak se poprali. Blonďáček se na to ze stromu smutně díval a v očích měl slzy.

"A víte vy co? Nenávidím vás. Nenávidím vás všechny." křikl hnědovlásek, zvedl se a odešel zpět do lesa. Dvojčata si pomohla na nohy.

"Tohle se ti povedlo. Doufám, že jsi na sebe hrdý. Protože tohle je tvoje vina." křikl jeden černovlásek zřejmě na blonďáka a oba se vydali na opačnou stranu, než zmizel hnědovlásek.

Blonďáček se slzami slezl z větve dolů, sedl si ke kmenu stromu, kolena si přitáhl k bradě a začal brečet. Chudák. V tu chvíli mi ho bylo líto. Já sice sourozence nemám, ale tohle bylo dost hnusný. Otočila jsem se k němu zády a zhluboka se nadechla. Bože, lituji každého, komu patří tahle vzpomínka.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Další kapitola je tu.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤