Křídla osudu

42. Bolest v srdci

Došla jsem zpátky k Fénixovi. Ten ke mě přiběhl a strčil do mě čumákem. Smutně jsem se usmála a pohladila ho. Ve vnitř mě tížilo svědomí. Je sice pravda, že si to zasloužila, ale zabít člověka je strašné. Prožívala jsem teď tolik emocí najednou, že mi z toho bylo zle.

"Máš to, pro co jsi šla?" zeptal se mě Fénix a já kývla. Ukázala jsem mu zkumavku s jedním okvětním lístkem. Kůň kývl a rozhlédl se po okolí. V jedné brašně mi začal zvonit mobil. To je divné, byl přeci vybitý. Pokrčila jsem rameny, našla ho a hovor hned vzala.

"Ahoj, Robine. Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho. Věděla jsem, že když mi kluci volají, tak to má důvod. A to vážný důvod. Jen jsem se bála, že tohle není dobrý, protože se něco stalo.

"Ahoj, Kim. Kde teď jsi?" zeptal se a v jeho hlase jsem poznala smutek, zlost a bolest. Hrudník se mi strachem stáhl a tep se mi zrychlil. Tohle není dobrý. Pomyslela jsem si.

"Jsem v údolí stínů. Mám tu květinu, takže se vrátím. Jen nevím, jak dlouho mi to bude trvat." řekla jsem s nadějí v hlase a sedla si do trávy, protože tohle možná bude na dýl.

"Kim... musíš se vrátit hned teď. Je mi to.... líto." řekl černovlásek z druhé strany a já zalapala po dechu. Měla jsem pocit, že můj strach přesáhl veškeré hranice, protože i Fénix ze mě a mého strachu znervózněl.

"Co se stalo, Robine? A nic na mě neskoušej. Chci pravdu, takže to koukej rychle vyklopit a nezkoušej mi lhát nebo zadržovat informace. Buď ke mě upřímný a zhluboka se na to nadechni." řekla jsem už lehce podrážděně. Robin se nadechl a pak zase vydechl.

"Víš, čím dýl jsi pryč, tím hůř na tom.....Daniel je. A dneska už měl tři zástavy. Po třetí se mi... ho už nepovedlo znovu nahodit. Je...mi to líto, Kim. Tak moc mě to mrzí. Tu květinu už potřebovat nebudeš." řekl mi smutně a šlo slyšet, jak začal brečet. Z toho co mi řekl, jsem skoro nemohla dýchat. Ne! To ne! Vždyť jsem ještě měla čas! Tolik času!

Mobil mi vypadl z ruky a spadl do trávy. Moje srdce vynechalo jeden úder. Chytla jsem se nejbližšího stromu, z očí se mi spustil nekonečný vodopád slz a já se svezla po kmeni dolů. Moje hlava, duše i srdce plakali a já si najednou připadala tak zlomená. Bylo mi zle a cítila jsem se tak sama a opuštěná. Fénix ke mě došel se sklopenou hlavou. Pomohl mi na nohy a já vzala ze země mobil, který jsem se hned schovala.

Chytla jsem koně za uzdu a utřela si slzy. Přeji si být co nejrychleji před sídlem Virga i s Fénixem. Pomyslela jsem si. Během chvilky nás obalilo světlo a když nás zase pustilo, už jsme nebyli u údolí stínů, ale na zahradě u sídla. Pustila jsem uzdu a pohladila koně po čumáku. Se slzami v očích jsem vpadla do obýváku. Na gauči seděli černovlasá dvojčata. Robin brečel a Ramir se ho snažil se slzami v očích uklidnit. Gabriel stál u okna a v ruce držel flašku rumu. Alex ležel na podlaze v bezvědomí a Virgo se ho snažil vzkřísit. Ve tváři měl smutek ze ztráty člena rodiny.

"Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne." šeptla jsem a po tvářích mi tekly slzy. Všichni po mě hodili smutný pohled a zase se věnovali sobě. Ne. Rozběhla jsem se rychlostí světla po schodech nahoru a jako velká voda vpadla do blonďákova pokoje. Ten ležel na posteli a neprojevoval žádné známky života. Zavřela jsem dveře a přešla k němu. Vykřikla jsem. Křik byl plný bolesti.

Nedýchal, neměl tep a srdce mu nebylo. Zavrtěla jsem hlavou. Přece jsem nestrávila tři týdny v divočině, abych to teď vzdala. Ne. Musí to jít. Mám tu ten okvětní lístek Lova maris. Musí být nějaká šance, že ještě není pozdě. Prosím. Modlila jsem se v duchu a vytáhla zkumavku. Vyndala jsem z ní lístek a položila ho Danielovi na místo, kde má srdce.

Počkala jsem půl hodiny, ale nic se nestalo. V knize stálo, že by to mělo zabrat okamžitě, ale já mu chtěla dát trochu času. Když se však pořád nic nedělo, opustilo mě úplně všechno, co ve mě ještě zbylo. Víra, naděje, štěstí a láska. Nad mým tělem získali vládu bolest, vztek a smutek. Nahla jsem se k blonďákovi a políbila ho. Pár mých slz zteklo z mé tváře na ty jeho a některé mu dokonce ztekly na hruď.

Zvedla jsem se a smutně si sedla na okno. Dívala jsem se ven z okna a v hlavě mi vyříli miliony myšlenek. Ani jedna z nich mi však neprozradila, co mám teď dělat. Teď, když mě netěší svět a nemám pro co žít. Většina z nich směřovala k sebevraždě. Ze začátku jsem se takovým myšlenkám bránila, ale pak jsem to vzdala a teď už se mi ten nápad celkem líbíl. 

Tak co jiného dělat, že? To jediné, co dělalo tento svět krásnější, mi osud vzal a zřejmě mi ho nehodlá vrátit. Prosím. Já jen chtěla být s ním a teď je pryč. Jestli je tohle spravedlnost, tak je stejně zvrácená jako vše ostatní. Když spolu nemůžeme být na světě, tak spolu můžeme být v nebi. Lepší než nic. Pomyslela jsem si a hodila po blonďákovi smutný úsměv.

Vzala jsem z šuplíku papír a tužku. Napsala jsem na něj krátký, ale výstižný vzkaz. Stálo tam: S tou velkou bolestí v srdci už nemůžu žít. Prosím pochopte, že já toho hlupáčka milovala a když je teď pryč, je to pro mě těžké. Je tu ale možnost, že se s ním setkám na onom světě. Musím to udělat. Nepokoušejte se mě zastavit. Prosím. Vaše Kim

Pak jsem vzkaz položila na noční stolek, otevřela okno a vyskočila ven. Ladně jsem dopadla na zem, rozběhla se pryč a netoužila se vrátit. Moje srdce pořád krvácelo a ta bolest se nedala vydržet. Doběhla jsem ke svému cíli. Vál jemný vítr, sluníčko slabé svítilo a já se zaposlouchala do krásného zvuku tříštění vln na moři pode mnou. Stála jsem na kraji útesu a  dívala se dolů. Mohlo to být tak osm set metrů možná víc.

"Miluji tě, Danieli." šeptla jsem, ruce si zkřížila na hrudi a nechala tuhle větu viset ve vzduchu.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ To jste nečekali, viďte? Popravdě, ani já ne. No, trošku jsem improvizovala a takto to dopadlo. Každopádně je tohle asi nejsmutnější kapitola, kterou jsem kdy napsala.
♡ Tak co, líbila se vám kapča? Těšíte se na pokračování?
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤