Křídla osudu

16. Město

Další den ráno jsem vstala dřív a zbalila si si věci do kabelky. Vzala jsem si klíč od chatky, peněženku a flašku s vodou. Oblékla jsem si černé kraťasy, červené tílko a modrou ryflovou vestu. Vlasy jsem si spletla do drdolu a na to si nasadila dámský klobouk. Na nos jsem si dala sluneční brýle a na nohy černé tenisky na podpatcích.

"Chceš jít se mnou do města?" zeptala jsem se šedého vlka, který mé počínání bedlivě pozoroval. Pokýval hlavou. Hm. "Ale asi tě musím proměnit v psa." informovala jsem ho. Popel však stále trval na tom, že jde taky.

Pokrčila jsem rameny, přes rameno si dala kabelku a zapřemýšlela. Jaký druh psa by byl vhodný? Větší nebo menší? No určitě nemůže být stejný, jako je Dinamo, to by bylo moc nápadné. Hlavně když mě na policii odvezli i s ním. Mám to.

Zavřela jsem oči a natáhla ruku před sebe. Prosím, ať je z Popela border kolie. Vyslovila jsem v myšlenkách své přání a chvíli vyčkala. Pak jsem otevřela oči a pohledem přejížděla místnost, dolů mi do zorného pole nevešel černobílí pes. Vyšlo to.

"Jsi to ty?" zeptala jsem se a pohladila ho po hlavě mezi ušima. Zavrtěl hlavou, olízl mi prst a mrskl ocasem do strany.

"Samozřejmě." odpověděl mi a já se usmála. Ještě jsem si pomocí mé moci obstarala dlouhé vodítko s obojkem a nasadila mu to. Chvíli se cukal, ale pak mě jen probodl zvláštním pohledem a vyplázl jazyk. Zasmála jsem se.

Vyšli jsme z chatky. Zamkla jsem dveře a vydali jsme se cestou do města. Když nebudu mluvit, neměla bych moc přitahovat pozornost. Přece jen by mě nikdo neměl poznat, když mám vlasy schované pod kloboukem, na očích sluneční brýle a v ruce vodítko s jiným psem.

Po asi třech hodinách jsme se dostali do nejbližšího města. Jen pár kilometrů odtud je město, ze kterého jsem utekla. No nic. Šli jsme po chodníku a já se nenápadně koukala po všech obchodech a budovách. Hm. Možná by to chtělo nějakou změnu. No ještě uvidím.

Procházeli jsme kolem banky. V tom se dveře téhle budovy vykopli a nějaký maskovaný muž odtamtud vyběhl s taškou přes rameno. Běžel přímo ke mě. To né, co teď? Pomyslela jsem si. Už zbývalo jen pár metrů a byl u mě. V tom začal Popel zběsile štěkat a stoupl si přede mě.

Muž se vystrašil a chtěl změnit směr, ale Popel se vysmekl z obojku a vrhl se na něj. Povalil lupiče na zem a ten se strachem zvednul ruce nad hlavu. Z banky vyběhli vystrašení lidé a mezi nimi i novináři. To mi tak chybělo. Vyfotili Popela i mě a rozběhli se ke mě.

Instinktivně jsem zvedla ruku k nim. To je donutilo zastavil. Nechápavě se na mě podívali. Usmála jsem se, poklepala na stehno a z vrčícího psa se stal miloučký andílek. Strážný z banky si muže převzali a Popel došel ke mě. Nasadila jsem mu obojek a vydali jsme se pryč.

Naštěstí za námi nešli, ale bylo to o fous. Když jsme byli v dostatečné vzdálenosti, vlezla jsem i s Popelem do nejbližšího obchodu s oblečením. Koupila jsem si dlouhé džíny a bílou halenku. Zaplatila jsem to, oblékla si to a moje oblečení si strčila do kabelky.

Vyšli jsme z obchodu a zamířili rovnou do drogerie. Koupila jsem si šampón, kondicionér, nový hřeben, gumičky, sponky, prací prášek a jelení lůj s příchutí jahody. Pak jsme šli ještě do normálního obchodu a tam jsem koupila nějaké pití a potraviny.

Po nákupech jsem měla v rukách vodítko a čtyři tašky. Šli jsme celkem prázdnou ulicí, což mi přišlo skvělé. Skoro žádný hluk, klid a žádní zvídaví novináři, kterých už mám plný zuby. Vsaďte se, že ten dnešní incident s bankou bude v televizi. Sakra.

"Asi se už vrátíme zpátky domů." řekla jsem polohlasem mému psímu parťákovi. Ten zastříhal ušima a naklonil hlavu na stranu. Teď jsem byla lehce zmatená. "Děje se něco?" zeptala jsem se ho. Kývl hlavou.

"Ano, děje se to, že půjdeš se mnou." řekl kdosi za mnou. Ani jsem se neotočila a i s nákupem se rozběhla pryč. Teda. Takhle rychle jsem snad nikdy neběžela. To bude tím každodenním tréninkem.

Proběhla jsem další ulicí, když se Popel zastavil a já hned po něm. Před námi, vedle nás i za námi byla policie a mířila na nás zbraněmi. Kruci. Tohle prostě nemůže být pravda. Ať dělám, co dělám, vždycky se dostanu do problémů. To jsem celá já.

"Vzdej se nám a pojeď s námi. Pak se ti nic nestane a tomu tvému vořechovi taky ne." řekl ten, který už na mě jednou promluvil. Byl to ten, co mě honil. To jsem poznala podle jeho hlasu. Na slovo vořech Popel zavrčel.

"A co když ne?" zeptala jsem se. "A proč bych vlastně měla? Udělala jsem snad něco? Kromě toho, že jsem dnes zastavila lupiče, co vykradl banku."

"Nehraj si s námi. My víme, kdo jsi, Kim Arfonová." řekl ten stejný policista. Asi je to nadřízený těch ostatních. Moment. Slyšela jsem správně své jméno? Kdo je to?

"Kdo jste?" zeptala jsem se a snažila se zachovat chladnou hlavu. To se mi moc nedařilo a tak jsem se rozhodla hrát jejich hru. Usmála jsem se a ani se nehla.

"Jsem někdo, kdo tě chce dostat za mříže, aby jsi už nemohla nikomu ublížit." promluvil do ticha. Aha. To toho teď vím. Pomyslela jsem si ironicky.

"Jak to myslíte? Já přece nikomu neublížila." řekla jsem a zasmála se nad jejich hloupou teorií. Co si o sobě jako myslí?

"No jasně. Takže ta holka v kráteru se zabila sama. Tomu tak budu věřit." zamumlal ten policajt a já se zase zasmála.

"Vážně si myslíte, že někdo jako já, je schopný vraždy? Já vám říkám, že jsem ji nezabila. Ani jsem ji neznala. Nevím, jak se jmenovala, nevím, jak vypadala a ani co tam v tu chvíli dělala." řekla jsem. Dobře, teď trošku lžu. Přece jenom znám všechno, co jsem teď zapřela.

"To ti nevěřím. Zatkněte jí." rozkázal. Jeden policista mi vzal tašky, další mi spoutal ruce za záda a jiný vzal vodítko s Popelem. Ale v jednom jsem pravdu říkala. Nezabila jsem ji.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady a psala jsem ji dlouho, tak snad se vám líbí a určitě pište nějaký názor v komentářích. Vždycky potěší.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤

Popel v psí podobě ❤❤❤❤

Popel ve vlčí podobě ❤❤❤❤