Křídla osudu

9. Asi máme problém

Cukla jsem sebou a po zádech mi přejel mráz. Co to bylo? Proběhla mi v hlavě myšlenka. Snad to byla jen ryba. Udělala jsem dva kroky dozadu a tím se trochu přiblížila ke břehu. Stále jsem však byla daleko a voda mi sahala po břicho.

Fajn. Asi se mi to jen zdálo. Zavrtěla jsem hlavou a usmála. Úsměv mi však na tváři zamrzl, když se mi to znovu o tu nohu otřelo. Bylo to na ohmat slizké a šupinaté. A podle všeho to asi nebyl žádný prcek.

Vystrašeně jsem zůstala stát na místě, aby to nezaútočilo. Koukala jsem kolem sebe a hledala pohledem šedého vlka. Toho jsem zahlédla u stromu, jak tam něco hrabal. Pískla jsem. Popel se na mě otočil a naklonil hlavu na stranu.

"V tom jezeře něco je." křikla jsem na něj. Vlk přiběhl ke břehu a zavrčel.

"Nemůžu tam jít za tebou. Musíš použít svou moc." řekl mi. Bůh ví, jak se dozvěděl o mé moci, ale asi má pravdu. Musím se přeměnit. Než jsem však stihla cokoli udělat, něco hnusného se mi omotalo kolem kotníku a jedním škubnutím mě to dostalo pod hladinu.

Nestihla jsem se nadechnout a pomalu mi tam docházel kyslík. Máchala jsem kolem sebe rukama a kopala noha. Rychle jsem však ztrácela vědomí. Náhle mě ta věc vytáhla nad vodu a já zalapala po ztraceném dechu.

Vysela jsem vzhůru nohama a několik centimetrů nad vodou. Chtěla jsem se podívat, co mě drží, ale mrsklo to se mnou zpátky pod vodu. Při nárazu jsem se řízla o ostrý kámen a bolest mi zaslepila mysl.

Zrak se mi zamlžil a zraněnou nohu jsem přestávala cítit. Začala jsem být unavená, došel mi vzduch a já omdlela.

Sen:
Objevila jsem se na zasněžené louce. Sníh? Zajímavé. Kolem nebyly žádný stromy ani keře. Bylo tu prázdno. Kde to jsem? Tohle se mi jen zdá. Aspoň myslím.

Najednou se zdálky ozývali hlasité zvuky a země se zatřásla. To mi trochu připomíná scénku z jednoho filmu. Tam to taky bylo a pak se ukázalo, že je to splašené stádo. Počkat, co? Stádo? No to snad ne.

Náhle jsem zahlédla jeleny a srnky. Běželi směrem ke mě. Stuhla jsem na místě a doufala, že se mi vyhnou. Zavřela jsem oči a čekala naráz či bolest, ale nic se nestalo. Oči jsem zase otevřela.

Stádo zmizelo. Vážně. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Něco je tu špatně. Najednou se na bílé zemi objevilo pár červených kapek. Krev? Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo tu nebyl.

Najednou mi chladná kapka dopadla na tvář. Utřela jsem si ji. Byla rudá. Vyděšeně jsem se podívala nahoru. Mraky byli rudě zbarvené a pršela z nich krev. Čí je to sakra krev?

A pak mi to došlo. Tam nahoře probíhá válka. Válka mezi anděli a někým jiným. Je to i naše krev. Je tohle snad budoucnost? Stane se tohle? Ne. Tohle se stát nesmí a nestane. Zabráním tomu. To byla má poslední myšlenka.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Zrak se mi pomalu zostřoval a já měla dokonalý výhled na blonďáka sedící u ohně. Zvedla jsem se do sedu a přejela ho pohledem. Je to on.

"No to si ze mě děláte srandu! Zase ty?" řekla jsem a pohla nohou. To byla chyba. Celým mým tělem projela bolest jako ostří meče. Podívala jsem se na ni. Měla jsem jí obvázanou a na sobě jsem měla moje oblečení.

"Abych řekl pravdu, myslel jsem, že mi spíš poděkuješ za záchranu života." odpověděl s úsměvem Daniel. Zavrtěla jsem hlavou.

"Hm. Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se ho. Co se stalo s tím monstrem? Vybavila se mi otázka.

"No šel jsem se projít lesem a došel až k jezeru. Řekl jsem si, že se vykoupu a tak jsem šel blíž. Na břehu jsem našel tebe. Nutno dodat, že jenom ve spodním prádle." řekl a šibalsky se na mě podíval.

V tom momentě jsem zrudla jako rajče a sklopila hlavu. Pak mi došlo, že jsem šla vlastně do jezera jen ve spodním prádle a ostatní věci si nechala na břehu.

"Takže jsem tě vzal do náruče, položil sem mezi stromy, oblíkl a zavázal ti zraněnou nohu. Měla jsi horečku a něco se ti zdálo. Byla jsi mimo tři hodiny." pokračoval ve svém vyprávění.

"Cože? Tři hodiny? Kolik je? A kde je Popel?" ptala jsem se.

"Ano, tři hodiny. Je šest večer. Kde je kdo? Nevím, o kom mluvíš. Byla jsi tam sama." řekl mi. Co? Doufám, že se mu nic nestalo.

"Ještě něco nebo můžu odejít?" zeptala jsem se.

"Ta rána na noze je otevřená na tři centimetry a hodně hluboká. Ztratila jsi hodně krve a ta rána je potřeba zašít." řekl mi.

"Hm." kňukla jsem tiše a vstala. Hned jsem však litovala. Šlápla jsem na zraněnou nohu a s bolestí spadla na zem.

"Promiň, bolelo to?" zeptal se mě s náznakem výsměšku v hlase.

"Ne, vůbec." odpověděla jsem ironicky a protočila oči v sloup. Daniel ke mě přišel a vzal mě do náruče. "Co to děláš?" vyjela jsem na něj.

"Co by, jsi zraněná. Takže tě odnesu tam, kam jsi chtěla jít." řekl mi a pak posmutněl. "Proč jsi jako první řekla, už zase ty?"

"Protože se ti vyhýbám a úspěšně se mi to dařilo. Dokud ses neobjevil a nezachránil mě." řekla jsem, skřížila si ruce na prsou a nasadila kamennou masku.

"Proč se mi vyhýbáš?" zeptal se mě.

"Protože můžu?" nadhodila jsem a kdybych mohla vraždit pohledem, byl by na místě tuhej.

"Mám to chápat tak, že mě nemáš ráda a nejsme kamarádi?" zeptal se mě smutně. Kývla jsem.

"Přesně tak." řekla jsem. Uvnitř mě hryzalo svědomí. Mám ho ráda, ale až moc. Nemůžu si ho pustit blíž do mého života. Mohlo by se mu něco stát nebo by mě třeba zradil. To nedovolím.

"Aha. V tom případě....." nestihl doříct větu, protože jsme zaslechli kroky a praskání větví. Blonďák mě položil na zem a ohlédl se.

Za ním z keře vyskočil šedý vlk, udělal pár kroků k nám, nahrbil se a začal vrčet. Spadl mi kámen ze srdce. Popel. Zdraví a živí. Nic mu není. Daniel to však špatně pochopil.

"...asi máme problém." dokončil větu a já ztuhla. Tohle nedopadne dobře.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤❤
Další kapitola je tady. Ano, ještě pořád mám psací náladu.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤