Křídla osudu

24. Nový domov

Zřejmě jsem po cestě usnula, protože mě probudilo, když se mnou někdo zatřásl. Otevřela jsem oči a probodla jimi blonďáka, co byl vedle mě a díval se na mě. Koukla jsem se z okénka. Stáli jsme přímo před sídlem jeho strýce. Vila byla boží, krásná a velká.

"Tady tvůj strýc bydlí?" zeptala jsem se překvapeně, rozepla si pás a vystoupila z auta. Štípla jsem se do ruky. Nezdá se mi to. Pane Bože. Chytla jsem se za pusu a vydechla. Tohle mi vzalo dech. Panečku.

"Jo. Tady bydlíme a ty tu teď taky bydlíš." řekl Daniel a já se na něj otočila s úsměvem na rtech. Vážně, co on se mnou dělá?

"Díky." hlesla jsem polohlasem a šla ke dveřím. Daniel zamkl dveře od auta, došel ke mě, vytáhl si klíče a odemkl dveře. Ty pak otevřel a jako gentleman mi je podržel. Kývla jsem a vešla dovnitř. Bylo to tu nádherné.

Stěny byli ve světlých barvách, strop byl ručně malovaný především v modré a zlaté barvě a zdobil ho skleněný lustr. Hedvábný koberec v šedé barvě se hodil k bílému nábytku. A tohle byla jen předsíň. Božínku. Jak asi vypadá zbytek domu?

"Chceš tady provést?" zeptal se vedle mě blonďák. Kývla jsem a on mě tu asi hodinu provázel a ukazoval mi každou místnost. Zkusila jsem si zapamatovat, kde je která, ale obávám se, že se tu stejně ztratím. Nakonec prohlídku ukončil u mého pokoje v horním patře.

"Děkuji. Zůstanu v pokoji, takže už můžeš jít. Slibuji, že přijdu na tu večeři v šest. Ale radši půjdu o půl hodiny dřív, kdybych se ztratila." pověděla jsem mu. Kývl.

"Jen tady nemáš žádné oblečení. Jenom to co máš na sobě a sebou. Takže spolu zítra jedeme na nákupy a ty si něco vybereš." řekl mi. Přikývla jsem a chtěla otevřít dveře od pokoje, ale on mě zastavil. "A na tu večeři si vezmi něco slavnostního. Pokud máš."

Otočila jsem se na něho, ale on už tam nestál. Pokrčila jsem rameny a vešla do pokoje. Byl nádherný. Ne sice takový, jaký jsem měla v zámku, ale tenhle byl aspoň bezpečný. Položila jsem svou tašku na zem. Rozepla jsem ji a převlíkala se do noční košile. Vytáhla jsem mobil, zapla si budík na půl pátou, položila ho na noční stolek a lehla si do postele. Během chvilky jsem usnula.

Vzbudilo mě otravné pípání mého budíku. Posadila jsem se, vypla ho a vylezla z postele. Podívala jsem se po pokoji. Něco tu bylo jinak, cítila jsem to. No jasně. Přešla jsem k otevřenému oknu. Jsem si jistá, že bylo zavřené. Podívala jsem se ven. Daniel seděl na větvi stromu a četl si knížku. Na tom stromě mi trochu připomínal toho blonďáčka ze vzpomínky. Blbost.

Zavřela jsem okno a sundala si noční košilku. Oblékla jsem si bílo modré společenské šaty, které mi končili pod koleny a měli jen jedno ramínko. Obula jsem si zlaté boty na jehlách, ve kterých jsem přijela. Vlasy jsem si učesala a spletla do složitého drdolu. Dala jsem si kruhové zlaté náušnice a do vlasů zlatou sponu. Hotovo.

Podívala jsem se na mobil. Půl šesté. Výborně, tipla jsem si to dobře. Vrátila jsem mobil na noční stolek, opustila pokoj a zavřela dveře. Vydala jsem se chodbičkou rovně, po schodech dolů a na posledním schodě se zastavila. Přede mnou stál Daniel v černém obleku a překvapeně se na mě koukal.

"Nelíbí se ti?" zeptala jsem se a chytla lem šatů. Blonďák zavrtěl hlavou, zavřel pusu a usmál se.

"Líbí se mi a moc. Jen jsem překvapený, protože vypadáš nádherně." řekl a já se usmála.

"Děkuji. Tobě to taky sekne." řekla jsem. Kývl a nabídl mi rámě. To jsem trochu nervózně přijmula a položila ruku na tu jeho. Šli jsme takhle až do jídelny.

"Kdo všechno tam bude?" zeptala jsem se ho zvědavě. Vážně mě zajímá, kolik je tu lidí.

"Jen my dva. Bydlí tady sice ještě Gabriel, ale ten je strašně arogantní. Strýčkovi pokyny a pravidlo mu je ukradené a na večeře nikdy nechodí, takže pokud přijde, bude to výjimečně." řekl a trochu se zamračil. Hned se zase usmál a vedl mě dál.

"Takže jste tři a se mnou čtyři." konstatovala jsem. Přikývl. Vstoupili jsme do jídelny, kde byl podlouhlý stůl s asi dvanácti židlemi a na konci byli dva talíře, dvě skleničky a uprostřed velký tác s jídlem a pitím.

"Tak co? Líbí?" zeptal se mě. Kývla jsem.

"Je to skvělé." pravila jsem, když mě vedl k mé židli. Na tu jsem si sedla a on si sedl naproti mě. Proč mám takový nepříjemný pocit, že tohle vypadá jako rande? Vnitřně doufám, že není.

"Naber si, co chceš. Já ti zatím naliju pití." řekl, vzal obě skleničky a nalil do nich nějakou rudou tekutinu. Nabrala jsem si brambory a dala si k tomu řízek a zeleninu.

"Co je to? Vypadá to jako víno?" zeptala jsem se ho. Zasmál se a zavrtěl hlavou.

"To je ovocný čaj." řekl a to jsem se pro změnu smála já. Podal mi skleničku, přiťukli jsme si a já se trochu ostražitě napila. Jo, je to čaj. Má štěstí. Pustili jsme se do jídla.

Během večeře jsme se celkem bavili a Daniel mě asi šestkrát přesvědčoval, že tohle není rande, jen obyčejná večeře. Dost jsme se nasmáli a on mi asi třikrát řekl, že jsem se opravdu změnila, ale k lepšímu. Na to jsem vždycky pokrčila se smíchem rameny. Probírali jsme všechno možné a z večeře odešli asi o půl osmé. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Byla jsem na večeři s Danielem, bavili jsme se, smáli jsme se a povídali si. A ještě k tomu hodinu a půl. Bože. Teď jsem chodila po pokoji sem a tam a mlátila se polštářem do hlavy. Asi jsem si bláhově myslela, že si tím polštářem vymažu paměť nebo co. Odhodila jsem ho na postel a sundala si náušnice i sponu.

Rozpustila jsem si vlasy, sundala si boty a svlékla šaty. Nasoukala jsem se do noční košile a vlezla do postele. Vzala jsem si ten polštářek a přimáčkla si ho k sobě. Sotva jsem si vzpomněla na mamku, po tváři mi začali stékat studené kapky slané vody.

Takže ahojky zlatíčka ❤❤❤
Pořád mám psací náladu, ještě mě neopustila, takže tady máte další kapitolu k přečtení. Snad se vám aspoň trochu líbí, když se s tím tak dřu a píšu to několik hodin v kuse.
PS: nahoře v médiu máte Daniela, jak vypadal když si četl na stromě.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤