Křídla osudu

11. Zlá noční můra

Proč je mi pořád tak špatně? Plála jsem se sama sebe, když jsem hodila další šavli. Už dobrou půl hodinu tady nedělám nic jinýho, než že zvracím, zvracím, zvracím a překvapivě i zvracím. Tohle už není normální.

Kdybych to totiž měla z nějakého jídla, tak bych to už dávno vyvrátila. V tom případě ale nemám páru, co mi je. Rozbolela mě hlava. Zvedla jsem se pomalu na nohy a vrátila se do chatky. Zamkla jsem dveře a sesunula se na postel.

Zavřela jsem oči a sýpavě se nadechla. Sakra, mě je blbě. Uslyšela jsem něčí hlas, jak zpívá ukolébavku nebo něco podobného a než jsem se nadála, upadla jsem do říše snů.

Sen:
Objevila jsem se na rozlehlém a zřejmě i opuštěném ostrově. Všude byli vysoké palmy, tráva a písek. Rozhlédla jsem se kolem. Nepoznávám to tu, takže to je asi sen. Pomyslela jsem si. Je to tu strašidelný, ale klidný.

Bylo tu zvláštní ticho. Nikde se neozývaly žádné hlasy ani zvuky. Kde jsou ptáci a jiná zvířata? Na ostrovech většinou bývají všemožní predátoři, kteří touží po vaší krvi. Ale tady ne. Tady nikdo není. Začínám se bát.

"Co tady děláš, Kim? Tady by jsi neměla být." ozval se za mnou povědomí hlas. Otočila jsem se. Za mnou stála malá holčička a prohlížela si mě. Lara. Úlevně jsem si oddychla.

"Vždyť já ani nevím, kde to jsem." řekla jsem jí a sedla si na měkkoučký hřejivý písek. Sedla si naproti mě.

"Jsi na ostrově nejhorších nočních můr." pověděla mi. Cože to? To snad ne. Může to být ještě horší? "Co tady děláš?"

"Já ti ani nevím. V reálném světě je mi strašně špatně. Takže mi ani nepřijde, že jsou tohle noční můry. Přijde mi to jako odpočinek od toho všeho." hlesla jsem a usmála se. Lara vypadala překvapeně.

"V reálném světě je ti zle?" zeptala se. Kývla jsem. "Co jsi měla za příznaky? Jen doufám, že jsi nezvracela." řekla. Úsměv mi povadl a já propalovala pohledem písek u mých noh. Lara vypískla. "To snad ne."

"Co se děje? Ty snad víš, co mi je?" zeptala jsem se a na chvíli jí věnovala svůj zvědaví pohled. Pokývala hlavou, zvedla se, přešla ke mě a chytla mě za rameno.

"Teď mě dobře poslouchej. Jsi tady, protože v reálném světě ti hrozí nebezpečí. Teď zřejmě trpíš v nepředstavitelných horečkách. Jeden z démonů alias padlých andělů umí ovládat lidské tělo a přivádět ho k hranici života a smrti. Musíš se odtud dostat, vzbudit se a nechat Rexe, aby tě vyléčil. Duhovci mají léčení v krvi." pověděla mi.

Aha. To chápu. Ale jak se odtud dostanu a proč by mě chtěl někdo zabít? To je přeci blbost. Nikomu jsem nic neudělala. Vstala jsem a podívala se pozorně na všechno kolem.

"Tak fajn. Hm. Pomůžeš mi odtud?" zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou a o krok ustoupila do zadu. V obličeji měla smutek a strach.

"Nemůžu. Nemůžu opustit svět snů, abych tě v reálném světě probudila. To musí udělat někdo tam venku." řekla a zahleděla se na oblohu.

Z venku? Hm. Mohl by mě vzbudit Popel a kdyby mu to nešlo, mohl by najít pomoc. Jen nevím kde teď je a ani jak ho kontaktuji. Závěr, jsem v tom až po uši. Pohledem jsem hledala Laru, avšak marně. Nebyla tady.

Sedla jsem si zpátky do písku, ruce položila na zem a opakovala si v mysli jediné slovo. Popel. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi přece jen dostala odpověď a já se do široka usmála.

"Kim? Jsi to ty?" zeptal se jeho hlas v mé hlavě. Pokývala jsem hlavou, ale pak si uvědomila, že to vlastně nemůže vidět.

"Jo, jsem. Nevím, kde jsi, ale musíš se vrátit do chatky. Právě teď bojují o život a potřebuji, aby jsi mě vzbudil z ošklivé noční můry." odpověděla jsem mu taky v myšlenkách.

"Jsem kousek od chaty. Byl jsem na lovu. Hned jsem tam. Vydrž." řekl a zřejmě se dal do běhu. Já jen tiše vyčkávala. Kolem mě se ozývaly prazvláštní zvuky a já měla strach otevřít oči. "Jsem tady, ale nejde mi otevřít."

"Já jsem blbá. Neměla jsem zamykat. Dveře asi nerozrazíš a okna jsou dost vysoko. Musíš najít pomoc." řekla jsem mu.

"Dobře." řekl a já byla nucena spojení s ním přerušit a ukončit. Roztřeseně jsem otevřela oči a vykřikla. Přede mnou byla ta černá stvůra s červenýma očima, co byla před chatkou. Že by to byl ten démon?

"Co jsi zač?" zeptala jsem se a koukala se mu do očí. Ta "věc" vypadala jako hodně velký černý panter s rudě žhnoucíma očima. Byl zajímavý a děsivý zároveň. Rozhodně však nade mnou převládala zvědavost.

Panter se pohnul a zavrčel. Ustoupil o dva kroky do zadu a začal se měnit. Za pár minut už tady nestálo děsivé zvíře, ale vysoký černovlasí muž. Mohlo mu být tak třicet a vypadal celkem nebezpečně. Emm....mám se bát nebo ne?

"Měla by ses mě bát. Víš, já tě nechtěl zabít. Jen jsem chtěl zjistit, zda-li zvládneš mou moc. To však neznamená, že jsem tvůj kamarád. To ne. Jen jsem něco jako tvůj...........obdivovatel." řekl a zasmál se. Jak mohl vědět, na co myslím? "Díky mému andělskému daru, zlatíčko."

"Neříkej mi zlatíčko. A jak jsi to vůbec myslel? Ty přeci nejsi anděl. Jsi démon." řekla jsem a byla celkem naštvaná. On jen zavrtěl hlavou a přišel blíž ke mě.

"Nic nevíš, ale jednou se to dozvíš." řekl s vážnou tváří a dal ruce v pěst. Kdy se to dozvím, když né teď? "Brzy. Až budeš mít jasno." zodpověděl na mé myšlenky a zmizel.

Sakra. To tu všichni musí mizet? Já chci taky pryč, zpět do reality. A co myslel tou poslední větou? Až budeš mít jasno? V čem budu mít jasno? A kdo to vůbec byl? Ani se mi nepředstavil, nezdvořák.

"Zlá noční můra. Kvůli ní jsem teď víc zmatená, než jsem byla." řekla jsem si a s povzdechem si lehla do trávy.

"Kim? Našel jsem pomoc. Do předu se omlouvám, ale neměl jsem na výběr." rozezněl se mi v hlavě vlkův nervózní hlas. Nechápavě jsem nadzvedla obočí, ale než jsem se stačila na něco zeptat, s bolestí hlavy jsem se vypařila z říše snů.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Další kapitolka je tady, tak si jí pořádně užijte.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤