Křídla osudu

35. Modlitba

Po tvářích mi tekly slzy, ale Danniel se ani nehnul. Zvedla jsem se a sedla si k oknu. Venku už se začalo stmívát a byli vidět první hvězdy. Opřela jsem si hlavu o okno, nohy si přitáhla blíž k tělu a tiše plakala. Mé slzy narušovali dokonalý klid a ticho.

Pak mnou projela bolest, když mě něco udeřilo do hlavy. Utřela jsem si slzy a koukala se kolem, ale nikdo kromě blonďáka tady nebyl. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se do klína. Ležela mi tam celkem obsáhlá kniha se zlatým zdobením. Nesla název Když se sen neplní, pak na cestu se dej.

Chtěla jsem jí otevřít, ale byla zamčená. Povzdechla jsem si a odložila jí stranou. Tak fajn. Buď jsem se už úplně zbláznila, nebo mě před malou chvílí tahle kniha sama od sebe praštila do hlavy. A jelikož jsem si jistá, že nejsem blázen, tak mi jen vrtá hlavou otázka. Jak mě ta kniha mohla praštit do hlavy, aniž by jí po mě někdo hodil?

Kniha najednou začala vybrovat a na přední straně se objevoval zlatý zářící text. Popadla jsem ji do ruk a nevěřícně se dívala, jak přibývá slovo od slova a písmeno od písmene. Když to pak přestalo, nervózně jsem si skousla dolní ret a začala číst.

"Tuto knihu otevřeš jen tehdy, pokud se pomodlíš tisíce dětem, které plují mezi matkou a otcem. Modlitbu proveď venku a buď přitom jen ve spodním prádle. Pak se polij krví. Jen tak se ti podaří knihu otevřít." přečetla jsem nahlas. To je divný. A proč u toho musím být ve spodním prádle? Stojí mi to vůbec za to?

No, vzhledem k tomu, že mě kvůli tomu ta kniha praštila do hlavy, tak to asi bude stát za to. Ten už jen musím rozluštit tu hádanku. Děti, matka a otec? Co jsou zač. Podívala jsem se oknem ven na noční oblohu plnou krásných hvězd. To je ono. Mezi matkou Zemí a otcem Měsícem je tisíce dětí - hvězd. Tak to bych měla. Mám se pomodlit ke hvězdám, mám být venku jen ve spodním prádle a mám se polít krví.

Vstala jsem, vzala si knihu a opustila blonďákův pokoj. Došla jsem do svého pokoje a převlékla se. Na sobě jsem měla jen spodní prádlo a přesto jsem si vzala dlouhý černý župan. Boty jsem si nedala žádný. Půjdu bosky. Vzala jsem knihu a vydala se vilou až do Virgovi pracovny. Z ní jsem si odnesla sklenici plnou umělé lidské krve a s těmito věci se vydala ven.

Šla jsem lesem a když jsem si byla jistá, že jsem dost daleko na to, aby mě někdo sledoval, sedla jsem si do trávy. Měsíc mě ozářil svou září a já před sebe položila knihu. Sundala jsem si župan a položila ho vedle sebe. Sklenici jsem položila z druhé strany a podívala se nahoru na hvězdy. Ruce jsem spojila k modlitbě a zhluboka se nadechla.

"Ach, hvězdy mé nejjasnější, nejcennější a nejkrásnější, oslovuji vás strážkyně všech tajemstvích a životních příběhů, modlím se k vám a prosím vás o pomoc. Nechci toho moc, jen prosím, otevřete tuto knihu. Je tu jistá naděje, že v sobě nosí něco, co může pomoct někomu, na kom mi záleží. Hvězdy mé, nic jiného nežádám, jen otevřete tuto knihu, prosím. Předem vám moc děkuji. Chvála Hvězdám." řekla jsem a podívala se na sklenici s krví.

Tohohle budu jednou šeredně litovat. Pomyslela jsem si, vzala sklenici do ruky, otevřela jí a povzdechla si. Jen doufám, že to zabere. S touto myšlenkou jsem si krev vylila na hlavu. Stékala mi po vlasech, krku, tělu, spodním prádle i nohách. Začala mi být trochu zima, ale nic jsem nedělala. Jen čekala. A zabralo to. Kniha se jako na povel v jednom okamžiku otevřela. V zámku se objevil klíč.

Tak tohle je hustý. Pomyslela jsem si a prstem se dotkla stránky. Kniha se hned otevřela na jedné straně. Zalapala jsem po dechu, když jsem si to přečetla. Stálo tu, že existuje jedna květina Lova Maris, jinak zvaná jako Pekelné štěstí. Tato květina zachrání každého ze spárů smrti a vyléčí jakékoli nemoci či zranění. Zřejmě je to Danielova jediná naděje.

Problém je v tom, že nikdo přesně neví, kde se tato květina nachází, protože velice ráda mění svou polohu. A žádná moc či kouzla se jí nemůžou zmocnit. Takže ji nemůžu vyvolat svou mocí. Musím jí najít. A to bude velmi složité. Je tu však zapsáno, kde byla viděna naposledy. Super.

Oblékla jsem si župan, zavázala si ho a popadla knížku do ruk. Rozběhla jsem se zpět do sídla. Vběhla jsem dovnitř a mířila si to rovnou do obýváku. Když jsem tam doběhla, pohled všech se stočil ke mě. Byli překvapení, vystrašení a dělali si starosti. To všechno jsem přečetla z jejich výrazů. Nebudu lhát, nedivím se jim. Jsem jen v županu, bosa, s knihou v rukách a celá od krve.

"Co se ti stalo, Kim?" zeptal se mě Ramir. Povzdechla jsem si a úplně ignorovala fakt, že se pode mnou dělala krvavá loužička. Přešla jsem k nim a položila knihu na stůl na té zlomové straně.

"To je jedno, nechci to řešit. Koukněte se na tohle." řekla jsem a ukázala na tu stranu. Všichni se nahlížet ke knize a začali si tu stránku číst. Já si stoupla trochu dozadu, abych jim nepřekážela. Ať jsem čistá. Pomyslela jsem si. Všechna krev náhle zmizela, já byla suchá a vlasy jsem měla taky bez rudé tekutiny.

"To je moc nebezpečné, Kim. Ani nevíme, kde ta květina je." řekl Alexander. Pokývala jsem hlavou. Přeji si mít na sobě legíny, tričko a boty. Pomyslela jsem si a hned na to už jsem byla převlečená. Oh, výborně.

"Já vím, ale já tu květinu prostě musím najít. Neptám se na váš souhlas, oznamuji vám to. A jdu ji najít sama." řekla jsem, vzala si knihu a odstoupila pár kroků do zadu.

"A kdy chceš jít na tuhle cestu kolem světa?" zeptal se mě Gabriel posmutně. Chápu je. Nemají to lehké. Jejich bratr trpí a nemá moc času a já je opouštím na kdoví jak dlouhou dobu.

"Zítra ráno." řekla jsem a s těmito slovy se odebrala do svého pokoje. Mám šanci, jak vše napravit a já se té šance nevzdám. Udělám to pro tebe Danieli. Protože tě miluji.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ Další kapitola je tady. Snad se vám líbí.
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤