Křídla osudu

10. Vlk, přítel člověka

Hop. Musím něco udělat, než se ti dva poperou. Koukla jsem kolem sebe. Zahlédla jsem svou tašku a v hlavě se mi rozsvítilo. Vyškrábala jsem se nahoru a zůstala stát na zdravé noze, zatímco obvázanou jsem měla pokrčenou a v nepříliš hezké poloze.

"Zůstaň za mnou." křikl na mě Daniel a z kapsy u kalhot si vytáhl dlouhý nůž. Fajn. Nemám moc času. Ať mě ta noha nebolí a je v pořádku. Pomyslela jsem si.

Během dvou sekund jsem cítila, jak se hluboká rána zavírá. Pak mě opustila bolest a já s úsměvem došlápla, abych nabrala ztracenou rovnováhu. Došla jsem k mým věcem a dala si tašku přes rameno.

Blonďák byl natolik zabraný do šedého vlka před sebou, že si mě ani nevšiml. Rozešla jsem se do lesa a před prvními stromy se zastavila. Ohlédla jsem se za sebe a pískla. Daniel i Popel se na mě otočili.

"Jdeme domů." řekla jsem. Vlk přestal vrčet, uvolnil se a doběhl ke mě. Pohladila jsem ho po hlavě a podívala se na blonďáka. Ten byl lehce v šoku. "Měj se."

"Počkej a to mě tu necháš?" zeptal se mě. "A jak je možný, že tě ten vlk poslouchá?"

"Ano, nechám tě tu. A poslouchá mě, protože vlk je přítel člověka." řekla jsem, zamávala mu a s vlkem u nohy se vydala do chatky.

Samozřejmě nás vedl Popel. Po tom mém minulém výstupu, kdy jsem nás oba dovedla ke strži a pak se ztratila, to radši nechám na odborníkovi. Což já rozhodně nejsem.

Po pár hodinách jsme došli před chatku a já si úlevně oddechla. Cestou jsme hodně krát změnili směr a prolezli tmavou jeskyní. Jen pro jistotu. Co kdyby nás ten blonďák sledoval? To by pak bylo špatný.

"Díky, že jsi nezaútočil. Je to sice debil, ale byla by ho škoda." řekla jsem vlkovi. Ten se zasmál a mrskl ocasem do stran.

"Nemáš zač. Já bych ho asi ani nezabil. Možná zmrzačil, ale to je jedno. Jinak jsi měla pravdu. Vlk je přítel člověka. Většině z vás tohle nedochází, ale je to tak." řekl mi Popel. Pokývala jsem hlavou.

"Jo, většina lidí je moc zaslepená na to, aby si něčeho takového všimli." přikývla jsem, otevřela dřevěné okenice a odemkla.

S vlkem jsme vstoupili dovnitř a já zamkla. Roztáhla jsem záclony u oken a dívala se na zapadající slunce. Přišli jsme jen tak tak. Zase jsem záclony zatáhla a snědla pár malin. Napila jsem se vody a rozsvítila lampičku.

Sundala jsem si z nohy obvaz a stáhla ze sebe oblečení. Oblékla jsem si kraťasy s mikinou, vlasy si rozpustila a popadla knížku. Chvíli jsem si četla a pak knihu odložila na stůl.

No a co teď? Venku je tma, Popel už spí a já se nudím. Pomyslela jsem si a rozhlédla se po chatce. Co bych tak mohla dělat? Než jsem si však stihla odpověď, zvedl se mi žaludek, přikryla jsem si pusu rukou a rychle vyběhla ven.

Zastavila jsem se u prvního a nejbližšího stromu a hodila šavli. Utřela jsem si rty hřbetem ruky a vrátila se dovnitř. Opět jsem zamkla a dobelhala se k posteli. Sotva jsem si lehla, přišla migréna a já upadla do bezvědomí.

Když jsem se probudila, měla jsem úplné okno. Naštěstí jsem si na vše za včerejška vzpomněla a chtě nechtě otevřela oči. Koukala jsem do stropu a srovnávala si myšlenky v hlavě. Bylo toho na mě moc.

Pořád je mi blbě a ani nevím z čeho. Utřela jsem si z čela kapičky potu a na sucho polkla. Co to se mnou zase je? Pomyslela jsem si a zvedla se do sedu. Byla jsem v chatce, avšak sama. Kde je Popel?

Vyhoupla jsem se na nohy a malátně došla ke dveřím. Odemkla jsem, otevřela a vystrčila hlavu ven. Venku bylo krásně, sluníčko svítilo, ptáčci si zpívali a všechno vypadalo kouzelně.

V tom mi něco vlezlo do záběru a překazilo to tu úžasnou chvilku. Na dveřích byl zapíchnutý šíp a držel vzkaz. Vytrhla jsem ho, papír vzala a šíp prohlédla. Tenhle nebyl můj. Byl delší a konec byl černý se zlatými detaily.

Zamračila jsem se a vrátila se dovnitř. Šíp jsem položila na stůl a vzkaz si přečetla. Jeho poselství mě vyděsilo a překvapilo. Stálo tam:

Až se rozhodneš vzdát se mi, najdeš mě všude. Vidím a slyším každý tvůj krok, každé tvé rozhodnutí i každý tvůj rozhovor. Vím, kde jsi. Vím, kde budeš. A vím, kdo jsi Kim.    Virgo

Nerozumím tomu. Proč mi to poslal? Jak to, že toho o mě tolik ví? Zavrtěla jsem zmateně hlavou a chtěla se nasnídat, když jsem zaslechla divné zvuky. Vstala jsem a podívala se z okna.

Nic se nedělo a já jen zavrtěla hlavou. Že by se mi to jen zdálo? Začínám být paranoidní. V tom jsem ty zvuky uslyšela znovu. Zamračila jsem se a pohledem skenovala krajinu za oknem.

Něco velkého se pohybovalo v keři. Chodilo sem a tam a několikrát to obešlo celou chatu. Co to sakra je? Pomyslela jsem si. Ať už to bylo cokoli, pohybovalo se to ve stínech, takže nemám ani ponětí, co to je ani jak je to velký. Ale zřejmě hodně.

Bylo to rychlé. A tahle hra to zřejmě přestala bavit, jelikož to zastavilo v keři u dveří a zavrčelo to. Tak tohle je zlý. Co mám dělat? Já nevím. Vzchop se. Nařídila jsem sama sobě přísně.

Po zádech mi přejel mráz. Zvedla jsem se a přešla ke dveřím. Pomalu jsem natáhla ruku ke klice, třepala jsem se a v krku jsem měla sucho. Nadechla jsem se a prsty uchopila kliku.

Kdyby teď někdo pustil strašidelnou písničku, bylo by to jako v hororu. Sakra. Skousla jsem si spodní ret a otevřela dveře. To něco bylo naproti mě za keřem a přes větve jsem viděla jen velké rudé oči.

Jen jsem tam tak stála jako nějaká socha a vyděšeně se dívala na zjevení přede mnou. Nehlo se to. Nic to nedělalo. Ani to dokonce nevrčelo. Jen to na mě koukalo.

Zatnula jsem ruce v pěst a přerývavě se nadechla. Už jsem si myslela, že budu muset použít svou moc. V tom jsem to však zaslechla. Křik. Byl to pisklavý dívčí křik, který šel odněkud z vrcholku hor.

Ta věc přede mnou se pohla, mrkla, přešlápla z nohy na nohu a zmizela v lese. Podle všeho to mířilo ke zdroji toho hluku. Vydechla jsem úlevou. Skoro jsem kvůli tomu přestala dýchat. Pak se mi zvedl žaludek a já hodila další šavli.

Ahojky zlatíčka ❤❤❤
Další kapitola je tady. Omlouvám se, že to trvalo dýl, ale snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤