Křídla osudu

5. Kde to jsem?

Probudilo mě jemné hlazení po tváři, které mi bylo opravdu příjemné. Počkat. Hned jsem si vzpomněla, co se všechno stalo a prudce se posadila. Otevřela jsem dveře a překvapeně vyjekla.

"Kde to sakra jsem?" zeptala jsem se a dívala se kolem. Byla jsem v nádherném bílomodrém pokoji. Samí moderní nábytek a byl dvakrát větší než můj.

"U mě doma." odpověděl někdo za mnou. Otočila jsem se a ano, opět tam byl ten blonďák. Daniel.

"Jak jako u tebe? Co tu dělám? A jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se a peřinu si omotala kolem těla. Cítila jsem se před ním nesvá.

"No, ten policista nás včera vysadil u parku a odjel. Ty jsi spala, takže jsem tě nesl v náruči a jelikož jsem byl sám unavený, nechtěl jsem chodit daleko a já bydlím blíž u parku než ty, takže jsem tě jednoduše odnesl sem." vysvětlil mi. Aha. Byla mi zima. A není divu, když mám na sobě jen mini noční košilku.

"A kdo mě převlíkal?" vyjekla jsem vyděšeně a měřila si blonďáka přede mnou od hlavy až k patám.

"Já ne, neboj. Převlékla tě moje chůva." odpověděl. On má chůvu?

"Rodiče?..." zeptala jsem se. Smutně kývl. Sklopila jsem hlavu. "Promiň, to jsem nevěděla. Tak mě tak napadá, kde je Dinamo?"

"Bál jsem se, že se zeptáš." řekl a prohrábl si rukou vlasy.

"Sakra, Danieli. Kde je můj pes?" křikla jsem na něj. Povzdechl si.

"Když jsem včera otvíral dveře od auta, abych tě vytáhl ven, vyběhl a utekl někam pryč." zdělil mi. Hm. Možná se vrátil k mamce. Určitě. "Ten policajt nebyl tvůj příbuzný, co?"

"Ne, nebyl. Jen byl tak hodný a pomohl mi se odtamtud dostat. A zachránil i tebe, nezapomeň." připomněla jsem mu.

"Jo, ale většina lidí to nedělá jen tak ze soucitu. Co jsi mu nabídla výměnou za to, že nám pomůže?" zeptal se.

"Něco, co se neodmítá. Peníze." zalhala jsem a mávla nad tím rukou, aby to už netěšil. Vstal z postele a vydal se někam pryč.

"Oblékni se a přijď dolů, snídaně je hotová." řekl a s tím opustil pokoj. Vystřelila jsem z postele a popadla hromádku oblečení.

Oblékla jsem si svou černou sukni s růžovým tričkem. Silonky a čelenku jsem si vzala ledabyle do ruk a vešla do koupelny. Půjčila jsem si něčí hřeben, učesala si vlasy a pak i s mými věcmi sešla dolů za blonďákem.

"Našla jsi všechno?" zeptal se od stolu a ukázal mi, ať si sednu.

"Ne, nemám boty." svěřila jsem se. Daniel chvíli přemýšlel a pak se plácl do čela.

"Marcelo!!" zakřičel. Do minuty se tu objevila drobná žena s krásnými černými vlasy. "Kde má boty?" zeptal se jí ztrápeně.

"Já jsem si je dovolila vyčistit. Byly úplně zamazané od bláta." řekla žena a vytáhla si z kapsy balerínky. Podala mi je. "Tady."

"Děkuji. Jsou jako nové." řekla jsem a obula si je. Žena odešla a blonďák mi podal talíř se snídaní. Mňam, míchaná vajíčka. "To ty sám?"

"Jo. Doufám, že ti to bude chutnat." řekl už s úsměvem. Zasmála jsem se a pustila se do jídla. Za chvíli to bylo ve mě. "Páni. Tak to asi bylo dobrý."

"Jo, dík. Můžu už jít domů?" zeptala jsem se ho. Zavrtěl hlavou.

"Přemýšlel jsem a mrzí mě to, ale nesmíš se vrátit k vám domů. Ani já tady nemůžu zůstat. Policie po nás půjde. Musíme se dostat někam daleko." řekl mi.

"Chápu. Můžu si jít aspoň pro věci?" zeptala jsem se.

"Marcelo!" křikl. Žena hned přiběhla. "Doneseš slečně věci. Zajdi na adresu...." podíval se na. Řekla jsem svou adresu. Tentokrát tu pravou. "Přesně tam a znalosti jí co nejvíc věcí. Pak přijď sem." Žena kývla a odešla.

"Díky. A kam mám jít?" zeptala jsem se.

"Ty nikam nepůjdeš. Za prvé půjdu s tebou. Samotnou tě nikam nepustím. A za druhé pojedeme mým autem." řekl mi. "Kam ses vždycky chtěla podívat?"

"Já s tebou nikam nejedu!" křikla jsem na něj. "Budu sice ráda, když mě s mými věcmi vyložíš v nějakém lese, ale se mnou nepůjdeš. Když už mám odejít, tak sama." řekla jsem a po tváři mi stekla slza.

"Fajn." řekl blonďák. Dovnitř vtrhla drobná žena a podala mi velký kufr plný mých věcí.

"Jak ses dostala dovnitř?" zeptala jsem se překvapeně. Marcela pokrčila rameny.

"Nebylo to těžké. Vaše paní matka mě pustila dál, já ji řekla, že jsem přišla opravit rozbité topení a když mi pak dělala čaj, zbalila jsem vám ty věci." řekla mi. Kývla jsem.

"Jedeme." řekl Daniel, vzal mi kufr a dal ho do auta. Sedla jsem si dopředu a připoutala se. Nemůžu tu zůstat, jen bych ohrozila bezpečí mé rodiny. Takhle to bude opravdu lepší.

Blonďák nastartoval a vyjel z města. Já se smutně koukala z okna. Vyrůstala jsem tady a teď to tu musím opustit. Najednou se auto zastavilo. Byli jsme před lesem. Koukla jsem na hodiny. Jeli jsme přes dvě hodiny.

"Takže já půjdu." řekla jsem a rozepla si pás. Ani se mi moc nechtělo, ale nemám na výběr. Otočila jsem se k blonďákovi a strčila mu do ruky kus papíru.

"Co je to?" podivil se a nahl hlavu na stranu.

"Moje telefonní číslo. Kdyby bylo nejhůř tak volej." řekla jsem polohlasem a usmála se na něho. "Díky za vše, Danieli." šeptla jsem, vystoupila a vzala si kufr.

Zavřela jsem dveře, zamávala mu a zkoumala přírodu kolem mě. Daniel stáhnul okýnko a podal mi nějakou krabici. Pak zatroubil a odjel pryč.

Je tady dost místa a nikdo tu není. Myslím tím žádní lidé. Takže budu moct objevoval, trénovat a zdokonalovat mé schopnosti.

Podívala jsem se na dárek od Daniela a otevřela ho. Uvnitř byla knížka s jménem Příručka pro přežití v lese. Hm. To se hodí. A taky stříbrný přívěsek s mým jménem. Zapla jsem si ho kolem krku.

"Nikdy na tebe nezapomenu, Danieli." řekla jsem.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤❤
Tak tady mám pro vás další kapitolu tohohle příběhu.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤