Křídla osudu

39. První stopa

Skok v čase - o dva týdny později:
Už jsem dva týdny na cestách a pořád jsem nenašla byť jen stopu po té proradné květině. Seděla jsem na Fénixovi, blížil se večer a my oba jsme byli unavení jako snad nikdy. Možná to bude proto, že už jsme čtyřicet hodin v kuse na cestě. Bez odpočinku, bez jídla a bez pití. Jo, mohla jsem použít svou moc, ale mě to jednoduše nenapadlo. Naštěstí nemám kruhy pod očima a ani jiné nedokonalosti.

Projížděli jsme zrovna kolem už asi šedesátého lesa a já si znuděně povzdechla. Pak se Fénix zastavil, slezla jsem z něj a on se pustil do pořádné večeře. Zívla jsem, snědla jedno jablko, napila se a dala napít i koni. Moje nálada byla dost výbušná. Poslední dny se střídala jen z bodu mrazu na bod varu. To znamená, že jsem byla buď smutná a nebo naštvaná. A tím myslím, hodně naštvaná.

Jak dlouho už jsme na cestě a žádné stopy, vodítka a ani nic podobného. Začínám mít pocit, že si ta květina s námi hraje. Nemluvě o tom, že mi v hlavě pořád zní slova té vědmy. Nejvíce mě děsili spojení: setne jí dívka odvetou a osud jim nachystal smrtící kuše. Co to znamená, jsem zatím nezjistila. Ovšem nahánělo mi to strach a jen jsem se každý večer modlila ke hvězdám, aby byl Daniel v pořádku.

Navíc mám od včerejška vybitý mobil, takže kdyby mě kluci potřebovali, je možné, že se jednoduše nedovolají. Vzala jsem Fénixe za uzdu a šla s ním chvíli pěšky. Za chvíli se nám do zorného pole dostalo ohniště s lidmi. Došli jsme k nim a oni po mě hodili zvláštní pohled. Jednalo se o staršího muže, mladíka v mém věku a jednu ženu.

"Promiňte. Nevadilo by vám, kdybych si na chvíli zahřála ruce u ohně?" zeptala jsem se jich. Žena se usmála a poklepala na místo vedle sebe na pádlem kmenu stromu.

"Nevadí, drahoušku. Klidně tu zůstaň až do rána." řekla a ti dva s kamennými výrazy přikývli. Uvázala jsem Fénixe k nejbližšímu stromu a on během chvilky usnul. Pak jsem si sedla vedle té ženy a mladík se na mě usmál. Úsměv jsem mu vrátila.

"Jsi na cestě sama. Kam pak máš namířeno?" zeptal se mě muž. Chvíli jsem nevěděla, jak mu mám odpovědět. Sama jsem to totiž nevěděla. Více méně to byla dobrodružná cesta za magickou květinou, ale nemůžu jim říct, že hledám magii. Měli by mě za blázna.

"Sama nevím, kam vlastně mířím, pane. Tuhle cestu jsem si vlastně ani moc nevybrala. Musela jsem jí podstoupit, abych napravila něco, co jsem udělala." řekla jsem. Všichni kývli a já se zadívala do ohně.

"A nehledáš náhodou jednu speciální léčivou květinu? Lova maris? Abych byla přesná..." řekla ta žena. Zalapala jsem po dechu a překvapeně se na ní otočila. Na tváři jí hrál pobavený úsměv a v očích měla jiskry.

"Odkud tu květinu znáte?" zeptala jsem se jí. Žena si dala ruce na prsa a přikývla.

"My jsme její strážci. My jediný víme, kde se nachází a hlídáme jí před každým, kdo po ní jde. Můžeme cestu k ní prozradit jen člověku, co má u sebe andělskou knihu a k ní klíč. Když ten člověk totiž udělal modlitbu k otevření knihy, odpřisáhl se, že má jen dobré úmysly. A pokud mu hvězdy daly ke knize klíč, tak tomu člověku věří a v tom případě mu věříme též. Ale ty tu knihu nemáš co?" zeptal se ten muž.

Založila jsem si ruce na prsou, zvedla jsem se a přešla k Fénixovi. Pohladila jsem ho po čumáku, otevřela brašnu a vytáhla z ní knihu. Brašnu jsem zase zavřela a přešla k těm třem. Ti se na knihu překvapeně dívali a čekali, co udělám dál. Vytáhla jsem si z boty klíč, ukázala jim ho a pak ho strčila do zámku a knihu odemkla. Otevřela jsem jí na straně s onou květinou a ukázala to strážcům.

"Páni. Tak dobře. Přesnou cestu ti nemůžeme říct, ale můžeme ti dát nápovědu. Každý z nás má nápovědu k jiné cestě za tou květinou. Cesty sice existují čtyři, ale ta čtvrtá je moc nebezpečná. Vyber si jednoho z nás a tím si vybereš jednu nápovědu k jedné cestě." pověděla mi žena.

Přeletěla jsem je pohledem. Muž měl kamenný výraz. Vypadal dost nesympaticky a naháněl mi strach. Jeho si nevyberu určitě. Žena se na mě usmívala, ale její oči působili divoce. Bůh ví, čeho je schopná. Nevím, neriskovala bych to, kdybych nemusela. Otočila jsem se k mladíkovi. Ten mě na rtech jako jediný upřímný úsměv a v očích šťastné jiskřičky. Byl mi na první pohled sympatický a vypadal mile. Krásou se ani nemohl rovnat blonďákovi. Daniel je nejkrásnější ze všech. Konec diskuse. Tečka.

"Vybírám si tebe." řekla jsem, zamkla knihu, klíč si zase schovala a prstem ukázala na mladíka. Ten se usmál ještě víc, stoupl si, vzal mě za ruku a táhl mě hluboko do lesa. Byla už tma a já sotva viděla své vlastní nohy. Naštěstí jsem nespadla, takže dobrý. Knihu jsem si tiskla k sobě. Nakonec jsme došli k jakémusi skrytému domečku, jehož obrysy jsem viděla i ve tmě.

"Jmenuji se Oto. Je dobře, že sis vybrala mě. Moje cesta je sice delší, ale je bezpečná. Ostatní cesty jsou plné překážek a čtvrtá je sebevražda. Moje nápověda je trochu záludná, ale když se nad ní zamyslíš, určitě jí porozumíš." řekl mi. Pokývala jsem hlavou. Vážně jsem udělala dobře. Pomyslela jsem si.

Oto mě vtáhl do domku a zavřel za námi dveře. Rozsvítil světlo a mě se naskytl pohled na malou místnost. Uprostřed byl kulatý stůl a na něm byla z mramoru vytesaná mapa. Uprostřed byl červený křížek a k němu směřovaly čtyři cesty. Přišla jsem blíž, položila knihu na stůl a koukala do mapy.

"Tvá cesta je tahle." řekl Oto a ukázal na jednu z nich. Podívala jsem se na ní a pozorně si ji prohlížela.

"Hm. A dáš mi zmenšeninu té mapy? Sama tam netrefím." řekla jsem. On jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

"Ne, ale řeknu ti tu nápovědu." řekl mi a já kývla. "Za lesem hustým, hledej hvězdu noci. Vydej se pouští za zdrojem velké moci. U jezera zkázy musíš opatrná a rychlá být. Za třemi vršky do údolí stínů musíš jít."

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ Další kapitola je tady. Hm. Tak co si o tom myslíte? Oto jí řekl nápovědu, ale dostat se ke květině musí sama. Jak dlouho jí bude cesta trvat a najde vůbec to, co hledá, když se květina tak ráda přemísťuje?
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤