Křídla osudu

22. První a poslední hodina

Další den ráno jsem se vzbudila v šest, protáhla se, pohladila oba dva vlky, kteří se mnou spali, po hlavě mezi ušima a vysoukala se z postele. Bosky jsem dohopsala až do koupelny, kde jsem si oblékla bílo zlaté tílko, opět se zavazovacími ramínky a dírou na křídla, zlatý džíny a zlatý boty na jehlách.

Vlasy jsem si učesala a sepla do dvou vysokých culíků. V umyvadle se ještě nacházeli květiny, jak jsem si je včera večer vytahovala z copů. Pokrčila jsem rameny a cundala si opatrně obvaz z krku. Ten měl na sobě spousty zaschlé krve, zatímco na mém krku už nebyla ani jizvička.

Vešla jsem do pokoje a podívala se na dva vlky, co se hladově olizovali a čekali u dveří. Přišla jsem k nim a pohladila je po dlouhé srsti. Musí mít chudáci hlad. Ani včera nic nedostali. Vím, že to mám zakázaný, ale přeci nikam nejdu. Zaťukala jsem na dveře. Ozvalo se líp, když je někdo odemkl a pak je otevřel. Stála v nich drobná dívka.

"Přejete si něco, paní?" zeptala se mě. Kývla jsem a ukázala na vlky.

"Mají hlad a já nemám žádné jídlo, co bych jim dala. Přineseš jim něco, prosím?" požádala jsem jí. Usmála se a přikývla.

"Jistě. A vám mám něco donést, paní?" zeptala se mě. Přišlo mi divné, že mě oslovuje má paní, tak jako moji duhovci. Doufám, že mi to někdo vysvětlí.

"Byla by jsi tak hodná? Děkuji." řekla jsem. Dívka s úsměvem přikývla a zase mě tu zamkla. Podle vzdalujících kroků odešla.

"Tak jo, za chvíli to tu máte." hlesla jsem k vlkům. Ti kývli hlavou a olízli si vzájemně čumáčky. "Em....přišla jsem o něco?" zeptala jsem se. Oba vlci se zasmáli.

Zavrtěla jsem hlavou a vydala se k posteli. Z nočního stolku jsem vzala skleničku s vodou a napila se. To mi chybělo. Pak někdo odemkl a vešel dovnitř. Byla to ona dívka a za ní šel Sim. Měl na sobě to stejné co včera a na tváři úsměv. Bože. Dívka na stůl položila tác s jídlem a uklonila se.

"Tady to je, má paní." řekla s úsměvem a chtěla odejít. Já ji však zastavila.

"Přijď sem zase večer, prosím." řekla jsem jí. Kývla a odešla. Došla jsem k tácu, vzala dvě misky s masem a položila to před vlky. Ti se do toho hladově pustili. Sama jsem si sedla ke stolu a snědla vanilkový dort. Pak jsem si napila horký čaj, kopla ho do sebe a všechno špinavé nádobí dala zpátky na tác.

"Jdeme." řekla jsem a vlci se ihned rozběhli ke dveřím. Zasmála jsem se a spolu s nimi následovala Sima do nějaké místnosti. Když jsme se zastavili v nějakém pokoji, všimla jsem si ženy stojící u okna.

"Tak jsme tady." začal Sim. "Jak jsem už říkal včera, dneska tě čeká hodina slušnosti a budeš si ji zkoušet na zde přítomné Grey." Žena ke mě došla a podala mi ruku.

"Grey - anděl lásky." představila se mi. Kývla jsem a její ruku přijala.

"Já vím. Mika - anděl přání." představila jsem se zase já. Grey se zasmála.

"Já vím." řekla a to už jsme se smáli obě. Vlci si u mé nohy sedli a těkali pohledem po všech přítomných. "A kdo jsou ti dva krásní vlci?" zeptala se.

"Ten šedý vlk je Popel a ta bílá vlčice je Krista." řekla jsem. Vlci na svá jména přikývli a zavrtěli ocasy. Grey si k nim dřepla a pohladila je po čumáku.

"Tak se do toho dáme, ne?" řekl Sim. Ach jo. Přísahám, že tohle je první a zároveň poslední hodina. Víckrát se namáhat nebudu. Kývli jsme. "První zkus přivítání a pozdravy."

"Dobře." řekla jsem a stoupla si na naproti Grey. Ta se usmála a já ji pozdravila. Sim to komentoval a já ji musela zdravit asi hodinu, dokud nebyl nanejvýš spokojen. Pak přišli další prvky slušnosti a nakonec jsem se na konci dne dostala ke správné chůzi, poklonám a správnému nalévání čaje.

Nutno dodat, že když jsem dělala poprvé poklonu, zakopla jsem o vlastní nohy a spadla přímo na Popela, který to nečekal a tak zůstal chvíli zaklíněný pod mým tělem. Hned na to jsme všichni v pokoji propukli v záchvat smíchu. Když už byl konec a Sim mě konečně propustil, všechno mě bolelo a byla jsem unavená.

Zrovna jsem byla s vlky v pokoji a přemýšlela, jak dlouho tohle ještě vydržím. Dospěla jsem k názoru, že to nevydržím už ani chvíli a dneska večer budu slídit v zámku s tím, že k ránu bych odtud vypadla. Plán to byl skvělý, bohužel k tomu k útěku musím mít spojence, který to na mě nekecne. Vytočila jsem jeho číslo. Zvedl to hned.

"Ahoj, Kim. Potřebuješ něco?" zeptal se mě a já se usmála.

"Ahoj. Jo, potřebuju. Mohl by jsi pro mě zítra ráno přijet svým autem k mé chatce v lese? Tak kolem sedmé?" zeptala jsem se.

"Jo, proč?" zeptal se.

"Potřebuju odtamtud vypadnout a promluvit si s tebou. Navíc.... platí pořád ta nabídka.... že můžu zůstat s tebou?" zeptala jsem se. "Nemyslím tím žádný vztahy a city." Pane Bože, co to tu zase plácám?

"Jo, jasně. Tak u chatky zítra v sedm. Ahoj." řekl a típl hovor. Promnula jsem si čelo. Sakra, co tohle mělo být? Já už jsem vážně na dně nebo co.

"Jsem tady, jak jste chtěla, má paní." řekla dívka stojící u dveří. Ani jsem si nevšimla, kdy přišla. Kývla jsem a dívka přešla ke mě.

"Proč mi říkáš má paní?" zeptala jsem se jí. Tahle otázka jí překvapila, ale usmála se.

"Protože máme nejvyšší postavení. Jste jediná, kdo má takové postavení a tak jste pro nás něco jako vůdkyně nebo královna. Po vás je tu druhá nejmocnější rada. Ta se skládá z deseti členů. Dělají za vás menší rozhodnutí. Můžou dělat i větší rozhodnutí, ale jen s vaším svolením." vysvětlila mi. Kývla jsem.

"Tak dobře. Dneska se budu celou noc potloukal po zámku a nikdo se o tom nesmí dozvědět." řekla jsem jí. S úsměvem přikývla.

"Chápu. Budu vás krýt a nikomu o tom neřeknu, má paní." řekla mi.

"Děkuji." řekla jsem s úsměvem a můj plán mohl začít.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Mám psací náladu. Opět. Takže tady je další kapitola a já jdu psát další.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤