Křídla osudu

21. To snad ne

Brečela bych v koupelně asi ještě pěkně dlouho, kdyby se z pokoje nezačala linout melodie mého mobilu. To je blbost. Za prvé už musí být dávno vybitý, jelikož jsem ho dlouho nenabíjela a za druhé jsem ho nechala v lesní chatce. Takže je blbost, aby byl tady. Jenže mobil pořád zvonil.

Zvedla jsem se, stáhla si křídla do zadu, opláchla si obličej vodou a utřela si ho do ručníku. Upravila jsem si ofinu a odemkla dveře. Vešla jsem do pokoje a podívala se po pokoji. Oba vlci si hráli na koberci a když mě uviděli, podívali se na mě.

"Jsi v pořádku, Kim?" zeptala se Krista. Kývla jsem a usmála se.

"Jo, jsem. Odkud jde to zvonění?" zeptala jsem se, protože jsem mobil nikde neviděla a ta melodie mě už trochu štvala.

"Ode dveří ven. Řekl bych, že zdroj toho hluku bude u té levé vázy." pověděl mi Popel. Kývla jsem a vydala se tam. U levé vázy jsem si klekla a pátrala rukou po zemi, dokud jsem ho nenahmatala. Vzala jsem ho do ruky a stoupla si. Volalo mi neznámé číslo. Na neznámé číslo má trpělivost.

"Haló?" řekla jsem, když jsem hovor vzala. Na druhé straně si dotyčný nahlas oddechl. Zřejmě mu z něčeho spadl kámen ze srdce.

"Díky Bohu. Jsem rád, že ti nic není, Kim." ozval se z druhé strany hlas blonďáka. Překvapeně jsem otevřela pusu, ale pak mi došlo, že jsem mu vlastně sama dala číslo. To snad ne.

"Co potřebuješ, Danieli?" zeptala jsem se ho. Chtěla jsem, aby to znělo drsně a naštvaně, ale opak je pravdou. Můj hlas se přitom zlomil a znělo to, jakoby mi bylo blbě. Jako bych byla smutná, zlomená a neměla chuť do života.

"Jsi v pořádku, Kim?" zeptal se tím svým starostlivým hlasem a ignoroval mou otázku. Nevím proč, ale najednou jsem neměla důvod, proč bych na něj měla být hnusná. Vlastně jsem důvod neměla nikdy, ale bála jsem se, že když k němu budu něco cítit, ohrozím ho. Jenže teď to tak trochu vypadá, že mi to bylo k ničemu. Asi mi není úplně ukradený.

"Jsem v pořádku." zalhala jsem a skousla si spodní ret. Lžeš. Lžeš. Lžeš. Lžeš. Opakovalo si moje svědomí pořád dokola. Navíc teď, když nevím, komu mám věřit, to moje srdce vzalo do svých rukou. Nevím proč, ale asi mu věřím. Sakra. Co to mám za myšlenky? Co se se mnou děje?

"Vážně? Nezníš tak. Nechceš se mi radši svěřit? Uleví se ti, když to ze sebe dostaneš." řekl a já nevím proč, začala jsem nad tím uvažovat. Mozek říká - ani náhodou. Svědomí říká - mluv pravdu. A srdce říká - jen do toho, udělej to. Koho z nich mám sakra poslechnout? Momentálně jsem tak zlomená, že asi poslechnu hlas srdce. Však co horšího se může stát? Pomyslela jsem si ironicky.

"Tak dobře." řekla jsem poraženecky a radši si sedla do postele, pro jistotu. Daniel v mobilu zalapal po dechu.

"Fajn. Tak až teď si myslím, že ti něco je." řekl a já protočila očima.

"Bavíš se dobře? Já se ti tu chci svěřit." řekla jsem trochu zvýšeným hlasem, aby mě poslouchal.

"Ne, nebavím se. A poslouchám. Do toho." řekl a vsadím se, že se teď usmál. Vím to. On je snad v každé situaci optimista, tak co bych čekala. Zhluboka jsem se nadechla, abych nebyla tak nervózní. No co, se svěřováním nemám zkušenost.

"Jde o to, že jsem viděla rozhovor dvou osob, kterým jsem věřila. Bavili se o mě a říkali dost divné věci. Navíc řekli něco, čím mě ranili, protože o mě mluvili, jako bych snad neměla žádná práva a byla jen nějaká věc. Utekla jsem a zamkla se v pokoji. Zřejmě ani neví, že jsem byla u toho. A teď nevím, co mám dělat." řekla jsem a sklopila smutně hlavu.

"Aha. To chápu. Taky se mi to jednou stalo. Něco podobného. Do teď se s tím vnitřně peru, ale nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Ty ses mi teď svěřila. Mělo by ti být líp. Nevím, co by jsi měla dělat, ale jsem tady pro tebe. Kdykoli když tě bude něco trápit, napiš nebo zavolej." řekl a já se usmála. Vážně jsem se právě usmála? Ach jo. Co to ten kluk se mnou dělá. Nejdřív bylo vše ok a teď tohle? Co se změnilo?

"Dobře. Díky, že sis poslechl, co mě trápí. Ale změňme téma. Na něco jsem se tě ptala a ty jsi neodpověděl. Co potřebuješ? Přece nevoláš jen tak." řekla jsem. Zasmál se. Ale smích má otravný pořád, to se nezměnilo.

"Máš pravdu. Viděl jsem v telce zprávy a tam říkali, že tě někdo unesl a odtáhl do budovy, která se potom zřítila. Tvrdili, že tě tam policie nenašla a tudíž je více než jasné, že jsi zahynula pod troskami. Tak jsem ti chtěl zavolat, abych se sám přesvědčil. A když si to pak zvedla, spadl mi kámen ze srdce." řekl a já kývla.

"Jo, to se opravdu stalo. Nevím, kdo mě unesl a ani co po mě chtěl. Z té budovy mě zachránila jedna ochotná paní." řekla jsem. Zase tak úplně jsem nelhala.

"Tak to jo. Já už musím. Zase se ozvi." řekl a típl to. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na vlky, kteří si spolu hráli, ale podle všeho všechno slyšeli.

"Ví někdo z vás, co se to se mnou děje? Vážně jsem na něj byla milá, svěřila se mu a usmála se?" zeptala jsem se jich. Přestali si hrát a oba vyskočili za mnou na postel. Krista si lehla a Popel zůstal sedět.

"Jo, všechno jsi to udělala a vím proč. Když tě ti dva zranili, tvoje srdce bylo zlomené a ty sis připadala sama. Potřebovala jsi podporu, důvěru a lásku. A to všechno ti dal Daniel, když ti zavolal, měl o tebe strach, nabídl ti pomoc a už tolikrát ti v minulosti zachránil život. Vždycky jsi k němu něco cítila, jen si to nedávala znát a když jsi byla na dně, tvé srdce sáhlo po první pomoci, která se nabídla. Proč myslíš, že ti vždycky přijde na pomoc? Proč to pro tebe všechno dělá?" řekl Popel a já němě otevřela pusu.

"On mě miluje?" zeptala jsem se překvapeně. Oba vlci přikývli. Tak to jsem upřímně fakt nečekala.

"A ty k němu něco cítíš?" zeptala se mě Krista. Pokrčila jsem rameny a přemýšlela nad tím. Cítím k němu něco? Asi jo, ale co přesně to je? Kamarádství nebo láska? Sakra, já nevím.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Tak a další kapitola za dnešní den je zde. Tak snad se vám líbí. V komentářích napište, co by jste radši chtěli, aby Kim cítila. Přátelství nebo lásku?
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤