Křídla osudu

2. Setkání v parku

Dojeli jsme na místo. Daniel zaparkoval, já si rozepla pás a rychle vystoupila z auta. Nevím, co mě to popadlo, ale vím, že kdybych s ním byla, nemuselo by to dopadnout nejlíp.

"Tak zase někdy, Kim." řekl blonďák s úsměvem, zamával mi na rozloučenou, zavřel dveře a odjel pryč. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

"Raději nikdy, Danieli." šeptla jsem a vydala se po chodníku až domů. Odemkla jsem dveře a vstoupila dovnitř. Mamka tady ještě není, takže jsem tu sama.

Vyzula jsem si boty na vysokých jehlách a úlevně si vydechla. Chodím v tom do školy každý den už několik let a stejně mě z toho pak bolí kotníky. Ani nevím proč, prostě bolí.

"A co budu dělat teď?" zeptala jsem se sama sebe, ale hned jsem si uvědomila odpověď na tuto otázku. Jasně.

Odhodila jsem tašku k botám, sundala si koženou bundu a běžela do sklepa. Mamka nemá ráda, když sem chodím a hned pochopíte proč.

Doběhla jsem tam, vzala za kliku a rozrazila těžké dveře. Rozsvítila jsem světla a měla tak dokonalí pohled na tu krásnou místnost. Posilovnu.

Došla jsem k běhacímu stroji. Vylezla jsem na něj a spustila ho. Měla jsem ráda běhání. Když jsem s tím po asi třech hodinách přestala, utřela jsem si spocené čelo do ručníku. Najednou jsem zaslechla těžké kroky a klíč v zámku vchodových dveří.

"Ajeje. Mamka. Musím odtud co nejrychleji zmizet." řekla jsem si pro sebe, rozházela si vlasy, ručník dala do skříně a potichu zamkla dveře do sklepa. Jemným našlapováním na špičky jsem se dostala po schodech nahoru.

"Zlato, jsi doma?" zeptala se mamka a Dinamo štěkl. Uf, je v pořádku. Ozývali se z kuchyně, takže mám volnou cestu.

Vyšla jsem na chodbu, vyšlapala schody nahoru a zamkla se v pokoji. Zalezla jsem do koupelny a dala si sprchu. Pak jsem se převlékla do trička se sukní a seběhla dolů k nim.

"Ahoj, mami." řekla jsem a objala ji. Usmála se na mě a pohladila mě po vlasech. "Tak jak to dopadlo? Je nemocný?"

"Dobře a ne, naštěstí mu nic není, ale seděla jsem v čekárně přes dvě hodiny." zdělila mi a retrívr mi olízl nohu. Chudák. Před pár dny to s ním vypadalo fakt bledě a teď je v pohodě.

"Čau, Dinamo. Copak bys rád?" zeptala jsem se ho a pohladila ho po hlavě mezi ušima. Olízl si čumák, pšíknul si a přešlápl na místě.

"Teď mu dělám něco na zub. Dáš si taky něco?" optala se mě máma. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ne, nechci." odpověděla jsem. Pak jsem dostala nápad. "Asi se půjdu na chvíli projít. Vrátím se do půlnoci nejpozději."

"Dobře, zlato. Užij si to." řekla mi. Kývla jsem a obula si balerínky bez podpatku. Jehly si beru jen do školy nebo na speciální akce.

Oblékla jsem si přes tričko mikinu a vyšla ven. Bylo tu krásně. Na obloze nebyl ani jeden mráček, svítili hvězdy a měsíc byl v úplňku. Zvláštní, ale kouzelné.

Šla jsem si jen tak městem a došla do parku. Sedla jsem si na lavičku a dívala se kolem sebe. Panovalo tu příjemné ticho a jak už všichni víte, mám ticho ráda.

"Čau, co ty tady děláš?" zeptal se mě někdo. Hrozně moc jsem se lekla a spadla z lavičky. Někdo mi hned pomohl na nohy a já zjistila, že ten někdo je Daniel.

"Mohla bych se tě zeptat na totéž." řekla jsem, sedla si zpět na lavku a otočila se k němu zády.

"No, abych byl upřímný, tak jsem se šel projít a narazil jsem tu na tebe. Ty?" optal se. Proč by se šel projít ve stejnou dobu jako já? Je to divné a podezřelé. Moc mu nevěřím.

"Šla jsem na procházku městem za jasné noci." šeptla jsem, ale věděla jsem, že to ten blonďák slyšel.

"Jaká to náhoda, že?" ozval se znovu. On prostě nemůže být zticha.

"Jo a teď bys mohl zmlknout." křikla jsem po něm, zkřížila si ruce na hrudi a dělala uraženou. Ve skutečnosti jsem zase tak moc naštvaná nebyla, ale to on nemůže vědět.

Bylo ticho. Vydržel to úspěšně minutu, dvě, tři............. A pak jsem ho zase zaslechla. Fajn, on prostě neumí držet hubu.

"Kim..." začal, ale já ho zvednutím ruky rázně zastavila.

"Jediný, co po tobě chci je, abys byl aspoň deset minut zticha. Chápeš? Nesmíš na mě vůbec mluvit, oslovovat mě nebo dělat nějaký ujetý praštěný zvuky." řekla jsem dost naštvaným tónem hlasu.

Znovu se rozhostilo ticho. Tak schválně, jak dlouho to vydrží tentokrát. Minutu, dvě.....a opět promluvil.

"Kim...." šeptl roztřeseně a mě už fakt rupli nervy. Otočila jsem se na něj, přišla k němu a vraždila ho pohledem.

"Co? Co je důvodem toho, že ani pět minut nemůžeš držet hubu?" zeptala jsem se ho. V jeho očích bylo zděšení a strach a koukal se někam za mě.

"Kim....koukni se za.....sebe...." dostal ze sebe vyděšeně. Fajn, otočím se, ale ne protože mi to řekl. Dělám to pro to, že mě nasral a chci to vyřešit.

Otočila jsem se a koukla na nebe. To, co jsem viděla, mi však zadrhlo dech v krku a já jen zaskočeně hleděla před sebe. Jedna hvězda, nebo spíše kometa, padala přímo na nás. Rychle jsem se dostala z tranzu.

"A sakra. Utíkej." křikla jsem, popadla blonďáka za ruku a běžela s ním co nejdál to šlo. I když nebezpečí bylo příliš blízko a příliš velké.

Ahojky zlatíčka moje. ❤
Doufám, že se vám to zatím líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤