Křídla osudu

27. Zvědavost

"Otočíš se, prosím?" poprosila jsem blonďáka v mém pokoji. Kývl, otočil se ke mě zády a přešel k oknu, které bylo hned naproti dveřím. Sundala jsem si mokré oblečení a oblékla si sukni, halenku a boty na vysokých jehlách. Vlasy už jsem měla suché, tak jsem si je spletla do copu.

"Promiň. Omlouvám se za své bratry. Nemají žádnou úctu a ani slušné vychování." řekl smutně a sklopil hlavu k zemi. Zasmála jsem se, takže se na mě otočil.

"Nemusíš se omlouvat. Ty za to přece nemůžeš. Navíc jsem se jednou učila všechno, co se slušného chování týče, takže pokud by o to stáli, klidně je to naučím." řekla jsem se smíchem. Pokýval pobaveně hlavou.

"Kéž by to šlo. Mé bratry nikdy nepřemluvíš, aby se něco učili." řekl a objal mě. Protočila jsem oči v sloup, obmotala mu ruce kolem ramen a nechala ho, ať se vzchopí.

"Možná ne, ale je tu nějaká šance, že když lépe poznám každého z vás, pak možná přijdu na to, co je důvodem vaší nenávisti. Třeba je to ve skutečnosti jen převlečený strach." řekla jsem mu. Kývl a pustil mě. Na tváři měl úsměv.

"Dobře. Teď mě omluv. Musím jít za nimi dolů a dohlížet, že se na vzájem nezabíjí. Ať se stane cokoli, prosím nechoď dolů. Nechci, aby ti ublížili." řekl, dal mi pusu na čelo a opustil můj pokoj.

Stála jsem na místě neschopna slova či jakéhokoli pohybu. Co to bylo? On mi dal pusu? Jo, na čelo. Tak proč z toho jsem tak strašně mimo? Je to jen pusa. O nic nejde. Avšak je to úplně první pusa, co jsem dostala od kluka. Bože můj.

Musím jít dolů. Sakra. Jestli se to Daniel dozví, bude na mě naštvaný, ale já musím dohlížet na to, že bude v pořádku. Tak tohle znělo trochu divně. Myslela jsem to tak, že jeho sourozenci jsou celkem nebezpeční a mohli by ho zabít. Zavrtěla jsem hlavou, sáhla si na čelo a zjistila, že nemám horečku. Fajn, tak jdu na to. Plán může začít.

Vyšla jsem potichu z pokoje, zavřela dveře a pomalu prošla chodbou. Sešla jsem schody dolů, rozhlédla se kolem a vydala se za zdroji hlasitého hovoru. Kde jinde je hledat, že? Potichu jsem našlapovala a pak nakoukla do místnosti. Obývák. Sakra. Zrovna mým směrem nikdo nevěnoval pozornost, tak jsem se potichu dostala dovnitř a schovala se za křeslo, ve kterém seděl Daniel.

Opřela jsem se o křeslo a nohy si neslyšně přitáhla blíž k sobě. Ani jsem se nehla. Sourozenci delší dobu mlčeli. Přišlo mi to podezřelé a dost divné. Pak se ale ozval zvuk otvírání dveří a někdo vstoupil dovnitř. Tipla bych si, že je to Gabriel.

"Tak fajn, jsme tady všichni, tak si promluvme." začal Alexander, ale hned tím spustil kupu nadávek od všech bratrů, kromě Daniela. Ten byl ticho.

"O čem?" zeptal se nový hlas a dvojčata zmlkla. Ten hlas mi byl povědomí. Gabriel, ovšem. V té vzpomínce, co jsem měla, byl přece taky.

"O strýci. Je dost neobvyklé, že když jednou do roka na tři týdny přijedeme, tak nás neuvítá jeho hlas. Jsem rád, že tu není. Mohli bychom toho využít v náš prospěch." řekl Alex. O čem to mluví? Nerozumím tomu.

"Strýc je pryč. Podle všeho nějaká porada." řekl znechuceně Gabriel, pak se ozvali kroky a on přešel rovnou k obrazu, kterého jsem si nevšimla. Problém je v tom, že by mě odsud mohl vidět. Stojí ode mě jen dva metry.

"Tak to je jasné. Teď bych vám rád řekl, že tu máme závažný problém. Tady je pár fotek. Dobře si je prohlédněte." řekl Alex, zřejmě si vyndal z kufru nějaké fotky a podal jim to. Dvojčata zalapala po dechu. Ti to pak předali blonďákovi v křesle. Nic neřekl. Daniel mlčel a pak je podával nataženou rukou k hnědovláskovi.