Křídla osudu

38. Tohle není zajíc

Slezla jsem z koně, utřela si slzy a chytla uzdu do roztřesené ruky. Vedla jsem koně loukou až k jedinému stromu, co tu uprostřed byl. K nejnižší větvi jsem přivázala Fénixe a z brašny si vytáhla andělskou knihu s baterkou.

Opřela jsem se o strom a četla si. Pak se mi po hodině začaly klížit oči, tak jsem zhasla baterku a věci vrátila do brašny. Venku už byla tma a vyšli krásné hvězdy. Vylezla jsem na strom a někde uprostřed jsem si lehla na jednu větev a opřela se zády o kmen. Během vteřinky jsem usnula.

Vzbudil mě nějaký zvuk. Otevřela jsem oči, chytla se větve nade mnou a zjistila přes listy, že je ještě tma. Fénix spal ve stoje, ale já ho omylem probudila, když mi pod rukou praskla jedna drobná větvička, které jsem se držela. Kůň zvedl hlavu.

"Promiň, že jsem tě vzbudila. Něco mě probudilo, nějaký divný zvuk." svěřila jsem se a podívala se na něj. Kůň zastříhal ušima a mrskl ocasem do strany.

"To byl jistě jen vítr. Občas se ulomí nějaká větev pod náporem jeho síly. Běž ještě spát, Kim." ujistil mě a já kývla. Opřela jsem se a zavřela oči. Mohla jsem jen doufat, že má můj milý koník pravdu. Do minutu nade mnou zvítězil spánek a vtáhl mě do říše snů.

Opět mě vzbudili nějaké podivné zvuky. Fénix byl tentokrát taky vzhůru právě díky tomu a díval se někam do dálky. Pak pokýval hlavou, zavětřil a zastříhal ušima. Chvíli jsem jeho počínání sledovala, ale pak mi to stejně nedalo.

"Co to bylo?" zeptala jsem se. Kůň se podíval mým směrem a hrábl kopytem do země.

"To nic. Zřejmě si nějaká myška vyšla na noční procházku. Není se čeho bát. Nic nám nehrozí. Jen klidně spi, jestli ti to pomůže, vezmu si teď na chvíli hlídku." řekl kůň a zase svůj pohled věnoval okolní přírodě.

"To by bylo fajn." řekla jsem a pokusila se znovu usnout. Tentokrát mi to však vůbec nešlo, tak jsem se přes větve dívala na hvězdy a přemýšlela. Byla jsem sice zabraná v myšlenkách, ale i tak jsem zaslechla další podivný zvuk, že kterého mi tuhla krev v žilách. "Fénixi, co to bylo?"

"Myslím, že tohle byl kos, ale v ptácích se zrovna dvakrát nevyznám, takže ti to nemůžu říct přesně. Každopádně to byl malý ptáček ukrytý v keři. Žádné nebezpečí nám nehrozí. Kdyby ano, už bychom tu nebyli." ujistil mě kůň a já si chtěla oddechnout.

V tom jsem ale zaslechla příšerný řev. Byl tak vzdálený, ale hlasitý, že jsem si musela zakrýt citlivé uši rukami. Neříkám, že mám nějaký super sluch. To ne. Jen říkám, že tohle by vzbudilo i mrtvého. Vůbec bych se nedivila, kdyby to slyšeli i v té vesnici. Řev byl plný vzteku a agrese a připomínalo mi to jeden horor, na který jsem se dívala sotva pět minut, než jsem to přepla.

"A tohle bylo co? Zajíc?" zeptala jsem se koně a spustila ruce k tělu. Kůň zavrtěl hlavou a i na tu dálku mezi námi jsem cítila, jak je vyděšený.

"Ne, tohle není zajíc. Tohle rozhodně není zajíc. Tohle znělo jako hodně naštvaný medvěd a já bych ho radši víc nedráždil a odešel odtud co nejdál." ozval se Fénix. Bezva. Máme tu co dělat z medvědem.

"A odkud to šlo? Tady z té louky asi těžko. Na louce medvědi nežijí." řekla jsem a opatrně lehla dolů za ním.

"Z támhle toho lesa." odpověděl kůň a čumákem ukázal k temnému lesu opodál. Pak se vzduchem nesl výstřel. A další. Pak bylo chvíli ticho a nakonec se k nám doneslo vyděšené zoufalé volání o pomoc a něčí křik. Podívala jsem se na koně a naše pohledy se na chvíli setkali. "Ne."

"Ale ano. Jdeme tam a zachráníme ty hloupé lidi. Myslí si, že když mají pušky, tak jsou vládci světa. Bohužel je jejich myšlenka špatná." řekla jsem mu a on kývl.

"Tak proč je máme zachraňovat? Jestli jsou tak chytrý a mocní, poradí si sami." protestoval dál Fénix. Nápad, že bychom šli k tomu medvědovi, se mu vůbec nezamlouval. Ani mě se to nelíbilo, ale ti lidi jsou tak strašně hloupí, že si tu pomoc zaslouží.

"Protože jsme hodní, uděláme tím dobrý skutek a možná budeme prohlášeni za hrdiny." řekla jsem. Kůň otočil hlavu na druhou stranu, jakoby protestoval. Nakonec se však podíval zpět na mě a kýbl hlavou. Vítězně jsem se usmála.

Nasedla jsem na něj a běželi jsme k lesu. Tam jsem u prvních stromů seskočila dolů a pohladila ho po čumáku. Řekla jsem mu, ať tam zůstane a hlídá. Velmi rád přikývl a já se vydala lesem ke zdroji volání o pomoc. Na lesní mýtince byli čtyři muži. Jeden byl v bezvědomí, druhý byl zraněný a krvácel a ostatní dva mířili se strachem na velkého medvěda před nimi.

No co. Vydala jsem se k nim. Medvěd mě zavětřil jako první a otočil svou velkou hlavu ke mě. Nasál můj pach a viditelně se uvolnil. Muži po mě hodili nevěřící pohledy a pak se zase věnovali medvědovi, který na ně zařval. Zavrtěla jsem hlavou a zastavila. Od zvířete jsem byla pouhý dva metry. Jedním skokem by mě mohl zabít, ale já věděla, že by to neudělal.

"Co tady děláš? Okamžitě od něj vypadni! Může tě zabít. Zbláznila si se holka? Takhle blízko stát nesmíš. Nevidíš snad, co to monstrum udělalo mým kámošům?" řval na mě jeden z dvojice. Ani jsem se na něj nepodívala.

"Sklopte ty zbraně. Ten chudák nechtěl útočit, ale vy jste ho k tomu dohnali. Vzbudili jste ho a stříleli po něm. A pak kdo se tu zbláznil." pronesla jsem zcela klidně. Muži však zbraně nesložili.

Přistoupila jsem k medvědovi ještě o něco blíž a natáhla ruku před sebe. Medvěd chvíli váhal, ale pak ke mě došel a o ruku se mi otřel. Pohladila jsem ho po srsti a on si zívl. Chudáček, musí být strašně unavený. Pomyslela jsem si. Podívala jsem se na muže. Měli sklopené zbraně a překvapeně na mě koukali.

"Jak tohle děláš? Kdo jsi? Jsi nějaká zaříkávačka zvířat? Protože tohle rozhodně není možné a ani normální." pověděl jeden z nich. Přeji si, aby všichni muži spali. Pomyslela jsem si a během chvilky se oba zřítili k zemi a všichni usnuli.

"Tak pojď, kamaráde. Odvedu tě domů." řekla jsem a spolu s medvědem šla k jeskyni, která se od mýtiny nacházela několik kilometrů. V jeskyni jsem ho nechala a on spokojeně usnul. Vrátila jsem se na mítinku za těmi muži.

"A teď se postaráme o vás." řekla jsem. Přeji si, aby všichni muži na mítince zapomněli na to, že je tady nějaký medvěd, teď se probudili a v klidu došli domů. Ten jeden samozřejmě ať jde rovnou do nemocnice. Pomyslela jsem si a tak se i stalo.

Pak jsem se vrátila za Fénixem. Ten byl rád, že mě vidí živou a v pořádku. Pohladila jsem ho po čumáku a podívala se na nebe. Vycházelo slunce. Akorát čas, abychom se vydali na cestu. V noci jsem naspala tak čtyři hodiny a Fénix tři. I tak má spousty energie, což je super. Připrav se Lova Maris, já si tě najdu.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ A je tu slibovaná další kapitola. Těšíte se na další? Myslíte si, že už tu květinu konečně najde nebo zase jen zažije dobrodružství? Vaše typy pište do komentářů.
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤