Křídla osudu

3. Kometa

Běžela jsem, co mi jen síly stačily, ale zakopla jsem a sletěla na travnatou zem. Daniel byl daleko přede mnou, protože jsem ho poslala pro pomoc, jelikož byl rychlejší. Samozřejmě mě nechtěl opustit, ale co by zmohl? Já myslím, že nic.

Přetočila jsem se na záda a viděla, jak kometa spadla jen kus ode mě. To bylo o fous. Ta rána způsobila zvíření prachu, přes který jsem nic neviděla. Zamrkala jsem a postavila se.

"Co to bylo?" ptala jsem se, ale odpověď na to nikdo neznal a navíc jsem tu byla sama. Na místě, kde kometa dopadla, svítilo prazvláštní modré světlo.

Překonala jsem svůj strach a došla až k obřímu kráteru. Koukla jsem dolů. Ležela tam krásná žena s.......... KŘÍDLY! Tak jo, asi jsem se právě zbláznila. Ona je anděl?

Sešla jsem opatrně za ní na dně kráteru a přišla k ní. Sáhla jsem jí na ruku. Má velmi slabý puls. Pomyslela jsem si. Žena otevřela oči, podívala se na mě a doširoka se usmála.

"Umírám...." šeptla a skoumala mě svýma fialovýma očima. To je neobvyklá barva. Tu snad ani nejde mít. Že by měla čočky? "Jak... se jm-jmenuješ..?" dostala ze sebe.

"Kim. Kim Arfonová." řekla jsem a prohlížela, jestli nemá nějaké zranění. Nic jsem nenašla.

"Kim... musíš vyhrát válku.....kterou.....jsem..... prohrála........vem si náramek....z mušlí......na noze..." dostávala ze sebe s problémy. Moc jsem tomu nerozuměla.

"Jak to myslíš? O co tu jde? A co se ti stalo?" ptala jsem se jí.

"Náramek!" křikla bolestně. Viděla jsem na ní, jak trpí a tak jsem nechtěla odmítat.

"Dobře." řekla jsem a stáhla jí z nohy náramek s krásnými blýskavými mušlemi. Byl nádherný. "To si nemůžu vzít."

"Musíš....a pamatuj......může za......to..........Virgo." řekla mi, zavřela oči a naposledy vydechla. Zemřela. Jakoby přišla o veškerou svou životní sílu.

Náramek mi vyletěl z ruky a zapnul se mi kolem nohy. Pak zmizel. Co to sakra bylo? Najednou jsem pocítila ostrou bolest v hrudi a u srdce. Co to...?

Zhučela jsem do hlíny a držela se za hlavu. Měla jsem zavřené oči a křičela bolestí. To bolí. Jestli jsem si stěžovala na zničené kotníky z bot na jehlách, tak to bylo nic. Tohle je stokrát horší. Ať to přestane, prosím!

Náhle bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila. Zavrtěla jsem hlavou a vstala. Něco je jinak. Něco se změnilo. Pomyslela jsem si a koukla na ženu.

"Počkat, co?" nechápala jsem. Ženě se zbavili vlasy do černa, křídla zmizely a na sobě měla normální oblečení téhle doby. Co se tu děje? Jsem zmatená, nic nechápu a mám pocit, že bych mohla lítat. Moment.

Koukla jsem na sebe. Chyběli mi boty, měla jsem na sobě krásné jednoduché bílé šaty, vlasy mi končili až pod zadkem a měli bílou barvu. Co mě však zarazilo, byl fakt, že jsem měla na zádech velká bílá ptačí KŘÍDLA.

"Fajn. Asi jsem se při pádu pořádně praštila do hlavy. Tohle není možné. To nejde." křičela jsem a rozhazovala přitom rukama do všech světových stran.

"Měla bych zmizet. Za chvíli by sem mohl někdo přijít." šeptla jsem, vyškrábala se nahoru a schovaná ve stínech běžela domů.

Tam jsem rychle vběhla do postele a zhroutila se do postele, kde jsem hned usnula.

Ráno jsem se probudila a protáhla se. Rozhlédla jsem se, vzpomněla si na včerejší událost a jako smyslů zbavená vyskočila z postele.

Doběhla jsem k zrcadlu a podívala se na svůj odraz. Úlevně jsem si oddychla, když jsem vypadala jako ta obyčejná dívka, co v tomhle domě vyrůstala. Že by se mi ten včerejšek jenom zdál?