Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 1.- Sbohem

Položila jsem květiny na hrob a podívala se na nápis na náhrobním kameni. Velkým, tučným písmem byla vyrytá jména: 'James a Kate Garcia'. Pod jmény byly vypsána data jejich narození a úmrtí. A pod daty byl ještě nápis: 'Jediný důvod, proč odcházíme, je znovu se setkat.'
S těžkým povzdechem jsem si otřela slzy. James a Kate byli moji rodiče. Nejlepší rodiče, jaké jsem mohla mít a teď jsou navždy pryč...
Kdyby jim tehdy před týdnem neselhaly brzdy v autě, mohli tu ještě být.

A teď? Musím si balit kufry, rozloučit se se starými přáteli a odjet. Sociální pracovníci mě musí odvést za mými příbuznými až do Denveru. Teta Diane, strýc Jim a jejich syn Vance...rodina Hopperových. Jim byl bratr mojí mámy. Velice laskavá rodina, viděla jsem je jenom párkrát v životě, jelikož od sebe nebydlíme nejblíž. Springfield a Denver jsou od sebe dost daleko.

Stoupla jsem si do plné výšky a nespustila oči z náhrobního kamene. Nechce se mi odjíždět, nechci opustit místo, kde jsem vyrůstala, kde jsem pobíhala po ulicích se svými přáteli, kde jsem byla doma...

Ale nemám už nikoho, mí prarodiče jsou už všichni mrtví.
,,Sbohem. Odpočívejte v pokoji. Mám vás ráda, navždy.''
S bolavým srdcem jsem opustila hřbitov a vrátila se do domu, který za chvíli opustím. 

Sociální pracovníci už čekali před domem. Byly 2 a byly to ženy. Byly tak ve věku 30 let a ani jedna nevypadala přívětivě. Asi to je tím, že mě chtěly odvést už před týdnem, ale já odmítla. Chtěla jsem být na pohřbu mých rodičů. Takže mě místo toho musely celý týden hlídat a čekat do pohřbu, který byl dneska.

Věci jsem měla zabalené, kromě několika drobností. Ze šperkovnice jsem si vzala prsten a náramek, šperky, které mi dala máma k narozeninám. Od její smrti je už prakticky nesundávám. Z poličky jsem zase vzala sošku kočky, kterou mi dal táta. Poslední věc, bez které jsem nemohla a ani nechtěla odjet, byla fotografie mých rodičů ze dne jejich svatby. V té době jsem ještě nebyla na světě.

Ruth a Lea, sociální pracovnice vešly do mého pokoje a vzaly kufry, bylo jich celkem 5. V každé ruce měly jeden kufr, takže nesly dohromady 4. Já měla ten poslední, plus jsem měla na zádech batoh.

Všechny kufry jsme naložily do kufru auta a já si sedla do zadních sedadel. Batoh jsem si položila vedle sebe, jelikož jsem v něm měla věci, které by mi mohly pomoct zahnat nudu po dobu jízdy do Denveru.
,,Slečno Mellany, cesta potrvá 14 hodin. Nechci od vás slyšet žádné 'už tam budeme?' Jasný?'' Přikývla jsem. Nechci s těma ženskýma ztrácet čas slovy. Mimo to, nechápu proč mi vykají, je mi 14 let, zas tak stará nejsem. 

Po půl hodině jízdy jsem se začala nudit, proto jsem si zapojila sluchátka do mp3 přehrávače a poslouchala písničky. Opřela jsem se o sedadlo a odpočívala.
Večer jsem si z batohu vytáhla polštář, opřela ho o dveře auta a dala do něj hlavu. Spánek v autě pro mě nebyl neobvyklý, s rodiči jsme o prázdninách často cestovali a kolikrát jsme museli spát v autě. Kdyby tady teď byli, usínalo by se mi mnohem líp...

Po pár minutách mě kolébání auta uspalo.

Můj spánek byl opět bezesný. Z batohu jsem si vytáhla krabičku, ve které jsem měla svačinu, kdybych během jízdy dostala hlad. Byly to obyčejné rohlíky se šunkou. Byly už měkčí, takže tolik nedrobily.
,,Za pár minut jsme tam.'' řekla Lea.
Podívala jsem se z okna auta. V Denveru jsem nikdy předtím nebyla. Strýc Jim za námi vždycky jezdil, ale nikdy jsme my nejezdili za ním. Nebyl na to zkrátka čas.
Denver vypadal jako poklidné městečko, lidé na sebe nekřičeli, žádné dopravní zácpy. No, na to by se možná dalo zvyknout...
,,Jsme tady.''
Opravdu. Už jsme byly u domu mého strýce, vím to, ukazoval mi fotky jeho domu. Byl to dvoupatrový dům, v barvě béžové, střecha byla spíš taková do hněda. Před domem několik menších stromků, keřů a ke vchodovým dveřím vedl kamenný chodník. Dveře byly dřevěné s menším  obdélníkovým oknem uprostřed.