Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 35.- Je v pořádku mít emoce

Byla jsem v kuchyni a dělala večeři. Teta sem přišla vyložit nákup a hned šla zase pryč, říkala něco o setkání s kamarády. Prý ji chtějí vidět a pomoct jí trochu se odreagovat od toho neustálého strachu o Vance. Nevyčítám ji to, vidím, jak je unavená a vysíléná, zaslouží si trochu oddechu, aspoň na několik hodin.
Strýc se vrátí nejpozději po půlnoci a tak jsem byla stále sama s Robinem.

Dělala jsem bramborový salát s čekankou a fazolemi. Udělat to mi trvalo asi 30 minut, ale výsledek za to stál, byla to jedna z mých nejoblíbenějších jídel k večeři. Snad bude Robinovi chutnat. Bože, proč to znělo tak divně?

Nandala jsem porce na talíře a v rukou je nesla do obýváku. Robin se nahnul, aby lépe viděl na stůl, seděl totiž na zemi před pohovkou. Nejspíš síla zvyku.
,,Díky.'' usmál se směrem k jídlu.
Na oplátku jsem se usmála. ,,Skočím ještě do kuchyně pro pití, máme tu nějaký pomerančový džus, colu a sodu. Máme i pivo, ale to by jsme si u mého strýce podepsali ortel smrti.''
Robin se po mě ohlédl přes rameno. ,,Co by udělal? Sestřelil mě prakem?''
Opřela jsem se o rám vchodu do obýváku a zkřížila ruce na hrudi. ,,Praky jsou moje parketa, kamaráde zlatej. A na tvou otázku ''co by s tebou dělal'', no, nejspíš by s tebou celý den nepromluvil. Udělal to, když jsme s Vancem vyměnili obsah piva a se sodovkou.''
Robin se tomu příběhu zasmál a prsty si masíroval kořen nosu. ,,Tohle udělat vlastnímu strýci, tak bych nešel do drive-innu minimálně na měsíc.'' 
,,To by byla škoda, příští týden bude Texaský masakr motorovou pilou a tys mi jednou říkal, že tam chodíš vždycky, když se promítá.'' 
Přikývl. ,,Jo, já se toho filmu nemůžu nabažit. Nechceš příští týden znovu se mnou? Možná by tentokrát dorazil i Finn s Gwen.''
,,Super! To by bylo fajn! Tak domluveno.'' zajásala jsem. I já byla fanouškem Texaského masakru. Ovšem, Halloween u mě zůstává na prvním místě.
Robin kývl. ,,Domluveno.''
Narovnala jsem a otočila hlavu ke kuchyni. ,,Tak ten džus, colu nebo sodu? Nebo si troufnem na strejdu s pivem?'' ne, vážně nejsem alkoholik! Připomínám, že mě i Robinovi je 14 let!
,,Nebudu pokoušet štěstí, vystačím si s džusem.'' řekl nakonec.
,,Dobře, jdu pro to.''
Vytáhla jsem z lednice džus a z poličky sebrala 2 skleničky. Pak jsem se vydala zpět do obýváku.

V televizi jsme našli film na zkouknutí, konkrétně to byl hororový film ''Carrie''. 
Nevím, jak se to stalo, ale i já jsem skončila na zadku na koberci před pohovkou. Uvědomila jsem si, že je to vlastně docela příjemný. Předek gauče se stal naší opěrkou zad.

V půlce filmu se ale má pozornost obrátila k obrázkům, které byly nad televizí. Obrázky, které obsahovaly všechny krásné chvíle mě, Vance, tety, strýce a mých rodičů. Všechno mě v tu chvíli trklo...za to všechno můžu já...kdybych sem do Denveru nepřišla, Vance by nebyl unesený, teta by nebyla tak smutná a strýc by nebyl tak paranoidní...mí rodiče rozhodně za nic nemohli, byla to nehoda! Alespoň policie to uzavřela jako nehodu, selhaly brzdy v autě...

Možná jsem prostě měla jít do toho děcáku...

Rozhodnutí je ale na sociálních pracovnících...uvidím. Máme je prý čekat v ''nejbližší době''. A od toho oznámení uběhl sotva týden. 

Všechno ve mě znovu vyeskalovalo a mě z očí začaly padat slané proudy slz.

Trochu jsem pootočila od Robina, aby mě neviděl brečet. Vím, že se opakuju a klidně mě za to zabijte, ale já nesnáším, když mě někdo lituje. Někdo možná o takovou pozornost stojí, ale já moc ne. Zdá se mi to nedůstojné a srabácké. 

Ale jako by mě osud nesnášel...Robin slyšel, jak popotahuju z nosu, vzal ovládač, který byl mezi námi a ztlumil zvuk.
,,Copak je?'' zeptal se starostlivě.
Rukou jsem si utřela pár slz. ,,Nic. Ani jsem si nevšimla, že brečím. Asi mě jen pálily oči z únavy.'' 
Už vím, že ze mě nikdy nebude herečka...
Robin věděl o co jde. Podíval se na stejné místo, kam jsem předtím koukala já a pochopil. 
,,Chceš obejmout?'' nabídl se.
Teď mi bylo úplně jedno, jestli budu vypadat zranitelně nebo slabě, teď to objetí vážně potřebuju.
,,Můžeš.'' špitla jsem tiše a začala víc vzlykat. Už jsem to nemohla v sobě udržet. Jsem holka v pubertě, spoustě holek v mém věku se taky tak přepínají nálady a emoce, úplně z ničeho nic.

Robin se víc přisunul blíž ke mě a obejmul mě z boku kolem trupu. Bylo zvláštní být v objetí někoho, koho objímáte poprvé...
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a ruce dala na jeho ramena. Nyní brečím na plné kolo. A mě to teď bylo úplně jedno, teď chci jenom křičet a brečet.
Robin začal jednou rukou pohybovat nahoru a dolů po mé paži jako pokus o útěchu a emocionální podporu. Svým způsobem to trochu pomáhalo.
,,Mellany, patříš mezi nejsilnější osoby, které znám. Ale i ti silní si někdy musí trochu pobrečet. I oni musí svůj vztek a ukrývaný smutek nějak dostat ven.'' zašeptal.
Další klišé...klišé typu ''Vybreč se, uleví se ti''...vážně? Bože, kde to jsem? Ve filmu snad?
Přitiskla jsem se víc k němu a hledala větší oporu. Robin pochopil a obejmul mě těsněji.
,,Vance je taky silný, je přeci nejtvrdší kluk z celé školy, on by se jen tak nenechal zlomit. Věřím, že se snaží dostat se ven a vrátit se k tobě. On by tě jen tak snadno neopustil.'' pokračoval. Přesunul jednu z rukou na moje záda. ,,Vaše pouto je nerozbitné, viděl jsem to. A on to ví taky. My všichni to víme; Finn, Gwen, Donna, Bruce, Billy i Griffin. Klidně se jich zeptej, potvrdí ti to.'' trochu se odtáhl, aby mi viděl do obličeje. ,,To pouto platí i o nás všech. Jsme kámoši, ne?'' 
Přikývla jsem.
,,Vidíš. Naše pouto je možná jiné, ale přesto stejně pevné. Naše kamarádství nezlomí ani špatná nálada, vztek nebo slzy. Držíme při sobě, pamatuj si to.'' znovu mě přitáhl k sobě a já mu tentokrát zabořila obličej pod jeho bradu. 
Vsadím se, že kdyby tohle viděla teta, měla by nás automaticky za pár...ale to my nejsme. Jsme jen kamarádi...a kamarádi se objímají, no ne?

Najednou byla v místnosti černočerná tma, televize zčernala a jediný zdroj světla byly jenom měsíční paprsky, které šly skrze okna.

Vypadly pojistky...

Písnička nahoře se dotkla mého srdíčka, je smutná, ale je zároveň dojemná, krásná a milá. Tahle písnička mi bude připomínat tuto kapitolu🖤

Kapitola vyšla tak pozdě, protože jsem s chystám rozepsat 2-3 nové fanfikce, ale nebojte, tuhle rozhodně dokončím!

Snad se kapča po skoro měsíci líbila! Dejte hvězdičku, nebolí to!
Mějte se krásně,
vaše Alyra🫰🫰