Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 19.- Zase konflikt

Z tribuny jsem měla nádherný výhled přes celé hřiště. Vedle mě seděl Robin, Gwen seděla přede mnou a na mé druhé straně seděla nějaká holka. Pořád koukala na Finna a usmívala se. Měla hnědé vlasy v podobné délce jako já a měla je uvázané ve dvou červených gumičkách po obou stranách. Oči měla hnědé a pořád se usmívala. 

 Nedalo mi to a tak jsem dívku lehce trkla loktem do paže.
,,Fandíš Finneymu?''
Dívka se ke mě otočila a usmála se ještě víc. ,,Jo, je to skvělej hráč!''
Ušklíbla jsem se. ,,No, podle mě vyhraje tým od Bruce Yamady.''
,,No, každá máme svého favorita.'' přikývla na svou vlastní odpověď a pak si mě začala prohlížet od hlavy k patě. ,,Hele? Nejsi ty ta holka, co se schovávala v tom šeříku?''
Ztuhla jsem. Očekávala jsem, že řekne 'nejsi ty ta sestřenice od Vance' nebo 'nejsi ty ten kazič zábavy', ale tohle? Ehmmm, oukej?

Kvůli té vzpomínce na alergickou reakci jsem si nevědomě začala škrábat na rukou, kde jsem měla vyrážku. Naštěstí ta vyrážka už není výrazná.
,,No...jo, to jsem.'' trapně jsem to přiznala.
Zasmála se. ,,Schovávala ses v šeříku před našim domem, zrovna když jsem venku na dvoře zalívala kytky. Máš štěstí, že jsem si tě všimla.''
,,Popravdě, v té chvíli by mi sprška nevadila.'' znovu jsem se trapně přiznala.
,,Alergie co? No, říkala jsem si proč se tak divně kroutíš.'' 
Protočila jsem očima.
,,No, ani jsem se nepředstavila! Jsem Donna!'' natáhla ke mě ruku.
,,Mellany.'' potřásly jsme si rukou.

V tom se ozvala píšťala.
,,Aaaa, zápas asi začíná!'' řekla Donna a zaměřila se na utkání před námi.
,,Hodně štěstí Bruce a Finney.''

Po zápase (sorry, ale já se moc v baseballu nevyznám, takže bych akorát celý popis, jak to hráli, jenom zkomolila XDDD)

Brucovi se nakonec povedlo odpálit míček, nahozený Finneym. Běžel dát metu a jeho tým automaticky vyhrál. Začali jásat a poskakovat, shromáždili se kolem Bruce a gratulovali mu, že díky němu vyhráli.
Donna frustrovaně prohodila ruka. ,,Ach jo!''
Poplácala jsem ji po rameni. ,,Já vím, trénoval tvrdě, ale Bruce má zkrátka navrch.''
,,Příště vyhraje! Věřím v to...''
,,Určitě jo, bude trénovat, dokud mu z uší nepoleze pára.'' s Donnou jsme se zasmály.
,,Zase to tak nepřeháněj, Mell. Víš co všechno pro nás dělá.'' napomenul mě s úsměvem Robin.
,,A co všechno pro vás dělá?'' zeptala jsem se škádlivě.
Gwen se přidala do konverzace. ,,Mě třeba drží, když se bojím u filmu. A Robinovi pomáhá s matematikou. A pamatuj, že já, Finn a Bruce jsme za tebou přišli, když jsi...'' nestačila větu dokončit, protože jsem ji rukou zakryla pusu.
Vance, Bruce Finn, Gwen a Billy vědí o mém problému s dodávkou, ale nechci, aby se to rozkřiklo úplně mezi všechny mé kamarády...alespoň ne hned teď.
Volnou rukou jsem ji naznačila, ať drží jazyk za zuby. Jakmile přikývla, dala jsem ruku pryč z jejích úst. Robin a Donna se po mě nechápavě podívali.
,,Ehm...to nic, je to jen malichernost.'' zakroutila jsem hlavou.
,,Vážně? Pokud je to malichernost, tak proč nechceš, abychom to věděli?'' zeptala se Donna.
Promnula jsem si čelo. ,,Prostě...nechci o tom mluvit.''
,,Je všechno v pořádku?'' ozval se Robin a poplácal mě po koleni.
,,Jo, všechno je fajn.''
,,Dobře...ale kdyby něco, tak nám to vždycky můžeš říct. Jsme přátele, ne? Od toho přátele jsou.'' Donna mi mluvila z duše. Usmála jsem se a přikývla.
Naposledy jsem se podívala na Gwen a vrhla na ni varovný pohled. Letmo se usmála na potvrzení, že nic neřekne.

Po zápase jsme mohli jít už domů. Já ještě musela za paní ředitelkou pro své učebnice. Zaklepala jsem na její kancelář a čekala na odpověď.
,,Dále!'' ozvalo se zevnitř.
Vstoupila jsem do kabinetu, vřela se usmála a pozdravila. ,,Dobrý den.''
,,Aaa, slečno Garcia, dobrý den! Asi si jdeš pro učebnice?''
,,Ano, prosím.''
Vydala se k policím, na které byla položená igelitová taška a uvnitř byly moje učebnice. Podala mi je. ,,Prosím.''
,,Ještě jednou děkuji. A na shledanou.''
,,Na shledanou a hodně štěstí v tomto roce!'' popřála.
Abych pořád neděkovala, pouze jsem se na ní otočila a přikývla.

Vyšla jsem před školu, posadila se na zídku, která byla místo zábradlí po obou krajích schodů a zkontrolovala si všechny věci; učebnice, sešity...dělala jsem to vždycky po škole, abych se ujistila, že mám všechno. V mé bývalé škole bylo zvykem, že se čas od času něco ukradlo.|
,,Tady jsi! Čekal jsem na tebe!'' tyvole, Vance je jako duch.
,,Phuj, jsi mě vyděsil.'' položila jsem si ruku na srdce a pořád se smála.
Taky se smál. ,,Promiň. Tak co? Jaký byl první den školy?'' posadil se vedle mě na zídku, ignorujíc ostatní děti, kteří po nás koukali.
,,Ušel. Dokud tam mám kamarády a tebe, tak si nemůžu stěžovat.'' řekla jsem popravdě.
Hodil mi paži kolem ramen. ,,Máš spoustu kamarádů, co?''
Ušklíbla jsem se. ,,A ty snad ne?''
,,Jasně...ale ti tvoji jsou milejší. Ti moji si hrajou na machýrky, pijou a kouří. Ale...dokážou být i fajn.'' sklopil hlavu.
Poplácala jsem ho po zádech. ,,Sice úplně nechápu, co se vám, chlapům, někdy honí v hlavě, ale pokud se s nimi cítíš v pohodě, tak je to v pořádku.''
,,Nápodobně. Tvoji kamarádi jsou v pohodě, ale nechápu jak to děláš, že se s nimi nehádáš. U nás jsou hádky po každé druhé větě.''
,,No...nejsem hold konfliktní typ.'' pokrčila jsem rameny.
,,To víme...my všichni.''
Pak jsme šli domů.

Doma jsem od tety dostala snad milion otázek o tom, co bylo ve škole, kde sedím, jestli jsem si našla další kamarády...známe to. Potom byl oběd. Měli jsme kuře s bramborovou kaší.
Při jídle teta promluvila.
,,Zlatíčka...Jim začíná být malinko paranoidní. Chce koupit mříže na okna, aby se prý k nám nikdo nevloupal přes okno.''
Cože???
No, je pravda, že případný zloděj může vyšplhat po okapu až nahoru k oknům, ale strýček říkal, že tady v Denveru prý není až moc vražd nebo vloupaček...tak co děje? Zase něco s dodávkou? Kámoooo...
,,Začíná bláznit.'' zavtipkoval Vance.
,,Pozor na jazyk!'' napomenula ho. ,,Pořád je to tvůj táta.''
Zmateně jsem vzhlédla od jídla k tetě. ,,Proč to ale dělá? Proti zlodějům?''
,,Ne, chce mít jistotu většího bezpečí. Ne přímo kvůli zlodějům, spíš proto, že pokud bude vědět, že jsme ve větším bezpečí, bude se mu potom lépe spát. Je pravda, že už pár dní pořádně nespal...''
,,Jo, potom zase bude potřebovat další jistotu bezpečí a postaví kolem domu další Velkou čínskou zeď.'' Vance se začal rozčilovat.
Teta se zamračila. ,,Nech si ten sarkasmus pro sebe. Taky se mi to nelíbí, ale on je hlavy rodiny.''
Vance se prudce postavil a bouchl pěstí do stolu. ,,To ale neznamená, že se rozhodně něco udělat, aniž by se nejdřív s námi o tom poradil! Jsme snad vzduch?! Vždycky se dozvíme všechno jako poslední!'' kopnul do nohy stolu a pak odešel po schodech nahoru pryč.

Teta na něj chtěla zavolat, ale jakmile zaslechla bouchnutí dveří, zavřela pusu. Podívala se na mě.
Koukala jsem do prázdna a nevěděla co si myslet. Dodávka, nová škola, mříže na okna...co to doprdele je?! 

Tohle jsem nezvládla. Beze slova jsem se zvedla, mnohem klidněji než Vance a šla za ním. Teta celou dobu jen mlčela...

Naštěstí nezamkl pokoj, tak jsem mohla jít v klidu k němu do pokoje. Vance seděl naproti mě u okna. Seděl na podlaze, opíral se zády o radiátor a ruce měl zavrtané ve vlasech. 
Klekla jsem si před něj a položila paže na jeho pokrčená kolena. Hlavu jsem si položila na své o kolena opřené paže a tiše vydechovala.
,,Svět se zbláznil.'' zamumlala jsem.
Vance jen zabručel na souhlas.

Pak nevím jak se to stalo, ale ve své současné poloze jsme oba usnuli.

Takže další kapča je venku!

Jinak, 9.3. mám 18té narozeniny (jen tak pro zajímavost, Suga z BTS má narozky v ten samý den! XD Sorry, zbožňuju BTS!❤❤❤), ale popravdě...moc se na to netěším. Taky to znáte? Když jste byli malí, chtěli jste být dospělí co nejdřív, ale jakmile se blíží den vašich 18tých narozenin, přejete si, aby vám bylo 13? Já to tak právě mám!

Je tak zvláštní vědět, že za pár dní jste svéprávní...brrr!

No nic, dejte hvězdičku a mějte se hezky! Vaše Alyra!❤