Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 29.- Tvrdá rána

Probudila jsem se brzy ráno. Nezvyklé, když nemusím vstávat do školy, spím až do odpoledne, to je u mě doma všeobecně známo. No, to je asi jedno, podruhé usnout už nezvládnu, tak jsem vstala.

Šla jsem k oknu, abych rozdělala žaluzie a okamžitě se zarazila...venku stálo několik policejních aut...ale proč? Počkat!
Otočila jsem se a podívala se nahoru na palandu. Vancova postel byla prázdná a bylo ještě brzo, aby vstával do školy! A rozhodně nikdy nevstává brzo, vždyť je o dost tvrdší spáč, než já! Hrklo ve mě...prosím, že to neznamená to, co si myslím...

Vyběhla jsem z pokoje dolů po schodech. Z obýváku se ozývaly hlasy. Schovala jsem se z rohem a nakoukla hlavou do místnosti.
Teta a strýc seděli na pohovce se sklopenou hlavou a uslzenýma očima, ruce měli na klíně a celé tělo měli napjaté. Před nimi stálo několik policistů a 2 chlápci, kteří byli nejspíš detektivové, neměli policejní uniformu.

V hlavě se mi zrodila hrozná myšlenka a já se jenom modlila, aby byla mylná. 

Bohužel...nebyla.
,,Pane a paní Hopperovi, věřte nám. Uděláme vše, co budeme moct, abychom vašeho syna přivedli zpátky domů.'' promluvil jeden z policistů.
To snad ne, to se mi zdá, NENÍ TO PRAVDA, NE!!! Vance by se přece nenechal tak snadno unést, prostě ne!
Hystericky jsem se rozbrečela a běžela zpátky do pokoje. Práskla jsem dveřmi a mě bylo úplně jedno, že máme v domě policajty, emoce mě úplně ovládly a já to teď nedokázala skrývat. Pleskla jsem sebou o postel, schoulila se do klubíčka a brečela dál a dál...
,,VANCE, PROSÍM, VRAŤ SE! JÁ TO BEZ TEBE TADY NEZVLÁDNU!'' vykřikla jsem do polštáře. Můj nejlepší kámoš a hlavně bratranec se pohřešuje...a můžu za to já...možná, kdyby se mi ho povedlo přemluvit, aby šel s námi na hřiště...rozbrečela jsem se ještě víc.

Nevím, jak dlouho už brečím, možná 15 minut, možná hodinu, vůbec teď nevnímám čas. Můj pláč neutichal. Představa, že váš příbuzný je někde zavřený, mučený nebo už možná zabit, vás nutí nepřestávat brečet. A tak to platí i u mě. 
Do pokoje někdo vejde a já se ani neobtěžuju zvednou hlavu, abych se podívala. Teď mi to bylo jedno.
Osoba se posadí na postel k mým pokrčeným nohám. Potom na lýtku ucítím dotek. 
,,Mell, předpokládám, že už víš o co jde.'' byla to teta. 
Místo odpovědi jsem jenom více zabořila obličej do polštáře.
,,Poslyš, policie si tě chce vyslechnout. Můžeš vstát?''
Zvadla jsem hlavu z polštáře a podívala se na tetu opuchlýma očima. Její oči nebyly o nic jiné, než moje. Vzalo jí to...a koho taky ne? Někdo ji unesl syna!
Přehodila jsem nohy přes gauč a postavila jsem se. Pláč mě úplně omámil a tak jsem se trochu motala. 

Dorazila jsem pomalu do obýváku. Nestarala jsem se o to, že jsem v pyžamu, to policii, ani detektivy nemusí zajímat.
Sedla jsem si vedle strýce a teta si pak sedla vedle mě, byla jsem tedy uprostřed gauče mezi nimi.
,,Mellany, jsem detektiv Wright a toto je můj kolega detektiv Miller.'' představil se muž tmavší pletí a pak poukázal na svého kolegu s knírem a trochou plešky. ,,Potřebujeme se tě na něco zeptat. Co přesně se včera stalo? Co jsi včera dělala? Viděla jsi něco neobvyklého?'' 
Zhluboka jsem se nadechla a začala mluvit:
,,No...s Vancem jsme se naposledy v-viděli u nás v pokoji. Po-povídali jsme si tam spolu ještě s kamarádem Billym. Vš-všechno bylo normální. Potom přišli naši další 2 kamarádi - Finney Blake a Robin Arellano. Pozvali nás ve-n na hřiště, abychom si zahráli s Brucem Yamadou baseball. Já a Billy jsme šli, ale Vance...on nechtěl, byl v té době naštvaný a on si svou zlost nechtěl na někom vybít. Tak jsem šla jen já a-a Billy.''
Detektiv Miller mě zastavil. ,,Nevíš proč byl naštvaný?''
Přikývla jsem. ,,Pokud jste si nevšimli, m-mám pod okem modřinu a natržený ret. Včera jsem se dostala do potyčky s jedním starším klukem. To Vance rozčílilo.''
Detektivové přikývli a policajti si vše zapisovali. ,,Dobře. Stalo se včera ještě něco?''
,,Když jsme byli na hřišti a hráli baseball, slyšeli jsme ženský křik v uličce naproti hřišti...šli jsme se t-tam podívat. Byli tam policisté a jeden z nich měl v ruce černé balónky. Všem nám došlo...že někdo byl unesen. Proboha, takže zatímco my se bavili na hřišti, tak Chytač unášel Vance?!!!'' poslední větu jsem vyloženě zařvala a znovu se rozbrečela. Teta mě obejmula a nechala mě vzlykat jí do ramene. Strýc mě mezitím hladil po zádech.

Policisté si vše zapisovali. Během svého vyprávění jsem koktala, ale kdo by nekoktal, když se extrémně bojí z toho, co se může stát?! Poslední větu, kterou bych chtěla slyšet je ''Je mi to moc líto, našli jsme jeho tělo''. Děsilo mě to a doufala jsem, že tuhle větu NIKDY neuslyším. Vance je silný, nenechá se tak snadno zabít! 

Detektiv Wright se na mě znovu otočil.
,,Poslední otázka. Měl Vance nějaké závažné problémy s nějakým člověkem? Víš o tom něco?''
Aby mě detektiv slyšel, trochu jsem se nadzvedla z tetina ramene. ,,V-Ve škole se pral s každým, kdo ho byť jen trochu naštval, ale s žádným dospělým problém nikdy neměl. Ale pokud ano, tak o tom nic nevím.''
Na mou odpověď přikývl. Policie si znovu vše zapsala.
Začali kráčet k hlavním dveřím. ,,Pane a paní Hopperovi, pokud se pátrání po vašem synovi posune a budeme něco vědět, budeme vás kontaktovat. Pane Hoppere...'' strýc zvedl hlavu, ,,měl byste ale znovu napojit telefon. Nešlo se vám dovolat.''
Strýc jenom kývnul.

Všichni jsme se s policii a detektivy rozloučili. Jakmile byla vozidla pryč, chytla jsem 3 dech a znovu se hystericky rozbrečela. Teta ke mě znovu přišla obejmula mě. Ona taktéž plakala.
,,Teto, proč on?! PROČ?!!!'' 
,,Nevím zlato...musíme věřit, že nám ho police přiveze zpátky domů.'' řekla slabě. 
Utřela jsem si oči, abych aspoň trochu viděla, slzy mi zamlžují vidění. ,,Půjdu ven, musím ho jít hledat!''
Teta se pokoušela protestovat, ,,Mell, ale...'' ale já ji přerušila. ,,Ne! Teto Diane, jsem teď tak rozzlobená, že ani Chytač by si na mě teď netroufl! Musím přece něco dělat a ne se litovat stočená v klubíčku na posteli!'' s tím jsem se sebrala a šla do pokoje se převléct a připravit. Stále mi stékaly slzy, ale tohle byly slzy hněvu (pozn. autora: z mé vlastní zkušenosti, když jsem naštvaná, tak brečím. Kdybych to nedělala, mohla bych někomu říct nebo udělat něco, čím bych mu/ji ublížila :-((). Převlíkla jsem se do černých kalhot, šedého tílka s potiskem motorky a svých šperků, medailonek jsem klasicky schovala pod tílko, vždycky ho nosím zakrytý pod oblečením. Na modřinu jsem nanesla trochu pudru, aby nebyla tak výrazná, na natržený ret teď seru. Obula jsem se do obyčejných černých tenisek.

Vzala jsem batoh a zabalila si několik věci. Svůj prak, baterku pro případ, že bych hledala do večera a trochu peněz, kdybych si chtěla koupit něco k jídlu.
Přehodila jsem si batoh před jedno rameno a šla ještě do kuchyně, abych si vzala termosku s vodou, nevím jak dlouho budu venku, tak pro jistotu.
Strýc znovu připojoval telefon, teta smutně seděla na gauči a já se chystala odejít. 
,,Vrátím se nejpozději večer. Dám na sebe pozor, slibuju.'' řekla jsem neutrálně.
Teta se na mě pouze letmo podívala a strýce jsem slyšela jen povzdechnout si. Vzalo je to...a mě taky...byla to pro nás všechny tvrdá rána.

Neztrácela jsem čas a šla ven s úmyslem zjistit co přesně se stalo a kde můj téměř 16ti letý bratranec je...

Vance je unesen zlým Chytačem...podaří se Mellany ho najít? Co se stane dál?
V další kapče se dozvíte víc!🖤

Dejte hvězdičku, nebolí to! Uvidíme se u další kapitoly,
Vaše Alyra🫰🫰