Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 14.- Nedůvěra

S Vancem jsme se prudce otočili ke směru, odkud rána přišla.
,,Co myslíš, že to bylo?'' zašeptala jsem.
,,Uvidíme.''
Opatrnými kroky jsme šli směrem k chodbě. Ta rána přišla směrem od hlavních dveří. Vance byl přede mnou, já šla pomalu za ním a přitom jsem se držela jeho paže. On mě na oplátku svou rukou jemně držel. Tiše mi tím tím říkal, ať se nebojím...tady je jasně vidět, že slova někdy nejsou potřebná. Jak moje máma říkala, 'Acta non verba (=Činy, ne slova)'. Jo, milovala latinu...

Vance nakouknul do chodby a hned bylo vidět, jak jeho výraz zbledl...jako by ho něco totálně vykolejilo. Stoupla jsem si vedle něj a podívala se taky...
Na chodbě stála teta. Ránu způsobily její 2 tašky s nákupem, které upustila. Svými zády byla přitisknutá ke dveřím, jako by se snažila někomu z venku zabránit dostat se dovnitř. Její oči byla rozšířené strachem a rychle dýchala.
,,Teto, co se stalo?'' vydala jsem se nejistě k ní a rukou nataženou před sebe jsem se jí pokusila uklidnit.
Teta zavřela oči a vydala se sebe vzlykavý zvuk. ,,Dodávka...pronásledovala mě. Musela jsem rychle běžet.''
S Vancem jsme se na sebe překvapeně podívali s otevřenou pusou. Vance se otočil k tetě.
,,Mami, měli bychom tu policii opravdu zavolat. Říkala jsi, že pokud to dojde příliš daleko, zavoláš je i za tátovými zády.''
,,Nemůžu...rozmyslel si to. Říkal, že je nemáme volat za žádných okolností.''
Co???
,,Ale proč? Nezáleží mu na našem bezpečí? Proč by něco takového říkal?!'' rozhodila jsem rukama jako důraz na má slova.
,,To nevím, zlatíčka. Ptala jsem se ho, ale neodpověděl. Navíc...odpojil telefon.''
,,Tak zajdem na policejní stanici!'' navrhl Vance.
Tetě se zarazil dech...jako bychom ji vrazili kudlu do zad. ,,V žádném případě! Nemůžeme Jima takhle rozčilovat. Zdá se, že je vždy v klidu a má chladnou hlavu,'' povzdechla si, ,,ale pořád je to cholerik. Nenávidím jeho agresivní stránku, ta tvá je ještě snesitelná, Vance.''
,,Ale stejně...není to trochu divný? Proč by odpojoval telefon? Věří, že se o sebe neumíme postarat bez jeho dozoru nebo co?!'' Vance už byl rozčílený. Já také, ale snažila jsem se zůstat v klidu.
,,Musíme jen tiše doufat, že Jim na něco přijde. Je to hlava rodiny, nemůžeme s tím nic dělat a jeho rozhodnutí musíme akceptovat.'' teta zněla dost odevzdaně.
Vance hodil frustrovaně ruce do vzduchu a začal odcházet po schodech nahoru. ,,Tohle já nebudu poslouchat!'' zabouchl dveře do pokoje a ozval se zvuk zamykání zámku.

Zůstala jsem stát na chodbě sama, teta odešla vydýchat naší dost obtížnou konverzaci do kuchyně.
Proč by to strýc dělal? Proč nemůžeme zavolat policii, ani jít na stanici? Jak se nás snaží chránit? Co se to kurva děje?!
Se zmatenými myšlenkami jsem šla po schodech nahoru do Vancova pokoje. Zaklepala jsem na dveře.
,,Vance, to jsem jenom já, otevřeš mi, prosím?''
Neuběhly ani 3 vteřiny a ozvalo se odemykání zámku.

Vance seděl na gauči (ehm, mojí posteli) a tupě zíral do koberce. Prsty obou jeho rukou byly propletené, položené na kolenou. Zajímalo mě, co se mu teď muselo honit v hlavě...rozhodně o nic moc rozdílné myšlenky, jako teď moje.

Sedla jsem si vedle něj a z mp3 přehrávače na nočním stolku jsem zapla písničky. Chvíli jsem nějaké přeskakovala, dokud jsem nenašla jednu, která patřila mezi mé nejoblíbenější.

(pozn. autora: kdyby děj příběhu nebyl z roku 1979, vybrala bych lepší písničku XD)

Trochu jsem ji ztlumila, ať je potichu. Obejmula jsem Vance kolem ramen a dívala se před sebe do matně šedé stěny. Po chvilce zareagoval, přehodil mi paži přes krk a sklonil hlavu do úrovně mého levého ramene.

Oba jsme v tu chvíli měli nespočet myšlenek a pocitů. Nic z toho, co se teď dělo, nedávalo sebemenší smysl...
Proč nás strýček Jim odřízl od policie? Proč by to dělal? Ten nejlepší strýček na světě?
Že by snad...pomáhal tomu řidiči dodávky? Úmyslně by nás děsil? Ale proč by to dělal?! Jsme snad rodina, ne?!!!

Nic jsme si mezi sebou neřekli, teď zkrátka nebylo co říct. Oba jsme se tvářili, jako by nás někdo zradil. Vůbec jsme se z dočasné pozice nehnuli a nikdo z nás skoro ani nemrkl. Byli jsme zmatení...

Písnička tiše hrála. Tato byla hodně smutná, jedna z písniček, která mě většinou rozbrečí, když jsem smutná...ale dneska ne. Nebyla jsem smutná, jenom vytočená, vykolejená, mimo pochopení...

Ozvalo se zaklepání, ale ani jeden z nás se nezvedl, aby otevřel dveře nebo alespoň zařval, ať vstoupí. Věděli jsme kdo to byl...a strýc to být nemohl. I když je víkend, nebývá příliš často doma, většinou je se svými přáteli na pivu...že bychom s Vancem udělali ten samý vtípek s pivem a sodovkou? Zasloužil by si to!
,,Vance, Mell, chápu, že jste naštvaní.'' volala teta za dveřmi.
Nic jsme neřekli.
Povzdechla si. ,,Pokusím se s ním znovu promluvit, třeba změní názor.''
Znovu zůstala bez odpovědi.
Dveře se nakonec otevřely a teta Diane se na nás dívala smutnýma očima. Nezlobili jsme se na ní, ale neměli jsme náladu s ní teď mluvit.
Klekla si před nás a každému z nás položila ruku na koleno. ,,Poslyšte, stejně jako vy, nemám to vůbec snadné. Poslední dobou se chová zvláště a já nevím co dělat.''
Po očku jsem se na ní podívala.
,,V noci spí s baseballovou pálkou v ruce, pod polštářem má ruční pistoli a spí pouze pár hodin, jinak zůstává vzhůru a hlídá nás. Ale nechce se spolehnout na pomoc policie.''
Tím se teta snaží naznačit, že nás strýček chce ochraňovat vlastním způsobem a kdyby nám pomáhala policie, žárlil by, že nám pomáhají oni a ne on? Huh?
Po celou dobu, co s námi teta mluvila, v pozadí jejích slov hrála ona písnička.

Když teta viděla, že z nás nedostane ani slovo, jenom nás poplácala na kolenou a stoupla si. Smutně se na nás dívala, nad něčím určitě přemýšlela. ,,Víte, že vás miluju a že pro vás udělám první poslední, že jo?''
My jen mlčky přikývli. My jsme to moc dobře věděli.
,,Udělám, co budu moct, abych s tím něco udělala. Slibuju.''
Znovu bylo chvíli ticho.
,,Za 15 minut bude večeře, tak přijďte.'' s těmito slovy odešla a zavřela za sebou dveře.

I když byly věci malinko vyjasněnější, pořád to nedávalo smysl. Fakt, že nám strýc nedůvěřuje a odpojí telefon pro všechny případy, to je fakt přes čáru. Co udělá příště? Zamkne nás doma? Neee, to by teta už vůbec nedovolila...že ne?

Po těch 15 minutách se nikdo z nás na zavolání tety nezvedl a nešel dolů na večeři. Neměli jsme na jídlo ani pomyšlení, ačkoliv naše žaludky říkaly něco jiného. Teta na nás potom zavolala, že nám večeři nechá na stole, kdybychom si to náhodou rozmysleli, popřípadě nám to prý schová na ráno.
My zůstali zticha...znovu.

Pak nevím, jak se to stalo, ale usnula jsem na Vancově rameni...

(Na Vánoce takhle smutná kapitola? No, hlavně, že nějaká vyšla, ne? Přeji Vám všem šťastné a veselé Vánoce!❤ hodně zdravíčka, radosti, plno dárečků a pohody! Užívejte sněhu a rodiny! Dopředu Vám také přeju šťastného silvestra, kdybych do konce roku nevydala kapitolu. Ještě jednou, VESELÉ VÁNOCE a ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!!❤❤❤)