Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 48.- Návrat

V nemocnici na kontrole jsem nijak zvlášť dlouho nebyla. Ukázalo se, že kyčel nebyla zlomená, jenom naražená a za pár dní bolesti odezní. Na modřiny a otlačeniny mi dali jenom mastičku a krev z nosu mi přestala téct už dávno.

Zjistila jsem, že Vance je ve stejné nemocnici co já. Rozhodla jsem se ho navštívit. Po kontrole jsem šla za sestrou.
,,Sestři, mohu vidět svého bratrance Vance Hoppera?''
,,Jistě, je v pokoji číslo 7, doprovodím tě tam.''
Poslušně jsem ji následovala.

Teta a strýc už byli informováni o mém návratu, právě teď už jsou nejspíš na cestě. Moc jsem se na ně těšila, konečně je po 10 dnech utrpení ve sklepě uvidím!

Co se Chytače týče...rodiče a Jae ho rozhodně nešetřili, zemřel v bolestech a agónií. Policie to uzavřela, že jsem ho zabila ze sebeobrany. Policie i našla tělo Jae, bylo v domě naproti, v domě 7741, zakopané pod hlínou.
Chytač je pryč...prozatím...žádné další únosy dětí...díky síle rodiny.

Sestra se zastavila.
,,Tady je. Jenom prosím, snaž se, aby se příliš nepohyboval, takže objetí jenom něžná, pokud možno.'' řekla sestřička.
Přikývla jsem. ,,Rozumím.''
Otevřela jsem dveře pokoje.

Vance ležel na posteli s kapačkou v ruce, napojen na přístroje, co kontrolují jeho stav. Spal.
Přistoupila jsem k němu. Vypadal tak klidně, když spal, takový blonďatý andílek...jeho nová přezdívka.
Sedla jsem si židli vedle jeho postele. Nevěděla jsem, jestli ho mám budit. Má toho hodně za sebou a potřebuje si odpočinout. Já mám co říkat, před několika hodinami jsem s pomocí rodičů a Jae zabila Chytače. Jsem dost unavená. Tak možná zítra?
Povzdechla jsem si. ,,Musíš si odpočinout. Přijdu zase zítra.''

Chytla jsem ho za ruku a palcem mu hladila hřbet ruky. Byl to tichý způsob rozloučení. Jeho ruka byla teplá na dotek.

Vstala jsem. Než jsem ale stačila dát ruku pryč z té Vancovy, jeho ruka mě stiskla. Byl vzhůru. Otočila jsem se k němu. Měl otevřené oči.
,,Mell.'' řekl tiše.
,,Ahoj Vance.''
Chystal se posadit. Já mu trochu napomohla, byl ještě slabý. Jakmile seděl, oba jsme nic neřekli, jenom jsme na sebe zírali.

Najednou mě ale pohltil do medvědího objetí. Jeho ruce byly na mých zádech a mačkal mě k sobě jako o život. Já mu objetí opětovala a začala mu vzlykat do ramene.
,,Pšššt...je zase dobře, jsme zase spolu.'' řekl mi do ucha.
Bylo mi pláče, protože je vše za námi. Už nás nikdo, nikdy nerozdělí.
Mezitím, co jsem mu vzlykala do ramene, on mi začal rukama přejíždět nahoru a dolů po zádech jako pokus o útěchu. Pomáhalo to.
,,Já vím, jenom...jsem ráda, že jsi v pořádku.'' zašeptala jsem nazpátek.
,,Nápodobně. Bál jsem se o tebe.''
,,I já. Myslela jsem, že tě ztratím.'' přiznala jsem.

Odtáhli jsme se o sebe a já si znovu sedla do židle. Vance se opřel o zeď.
,,Neztratíš mě. Nikdy, věř mi.''
Přikývla jsem a utřela si slzy.
Vance pak najednou ztuhl. ,,Chytač je...?''
,,Mrtvý. Navždy pryč.''
Vance vykulil oči. ,,Ty jsi ho zabila?!''
,,Řekněme, že ho zabila síla rodinné lásky.'' pokusila jsem o tajemno. Nejsem si jistá, jestli mu mám říkat o záležitosti s přízraky mých rodičů a Jae. Asi ne...alespoň ne teď.
Vance nechápal. ,,Cože?''
,,Prostě...přelstila jsem ho. Navíc, krev za krev.'' pokračovala jsem. ,,Byl to Chytač kdo mi zabil rodiče.''
Jeho výraz vypadal ohromeně. ,,J-jak to...?'' když nemohl nic říct, pokračovala jsem dál.
,,Chytač dal mým rodičům vlastnoručně vyrobené brzdové kotouče, ve kterých byla pojistka a kvůli to mělo za následek tu nehodu.''
Ohromený výraz nahradila čiročirá zlost. ,,Doufám, že se ten mamrd smaží v pekle.''
,,Taky doufám.''
,,Mellany, uvědomuješ si, že díky tobě může nyní Denver v noci klidně spát?'' řekl zaujatě.
Popravdě, nebyla jsem to jenom já.
,,To asi jo, ale já se nechci chlubit. Udělala jsem jen, co jsem musela.''
Vance přikývl. Ale pak se zatvářil zmateně. ,,Ale něco pořád nechápu...podle všeho jsem byl držen Chytačem, ale pak mě našli na nějaké cestě s Henrym. To mě Chytač jen tak sám od sebe pustil? Nechápu to...''
,Myslím, že to se nikdy nedozvíme, nikdo neví, co se Chytačovi honilo v hlavě.'' jenom já vím pravdu, viď mami, tati, Jae?
Vance si jen povzdechl. ,,Asi máš pravdu.''
Nechám ho v tom, v co on věří. Teď mu to vážně říct nemůžu...

Do pokoje vešla sestra.
,,Promiňte, slečno, vaši zákonní zástupci dorazili.''
Teta a strýc!
,,Můžou přijít sem na pokoj, prosím?'' zeptala jsem se.
,,Jistě.''
Do místnosti vešla teta a strýc. Okamžitě jsem se k nim vrhla a vší silou oba objala.
,,Holčičko, ani nevíš jak jsem ráda, že jsi v pořádku!'' zamumlala mi teta do krku.
,,To je dobrý teto, jsem zpátky a silnější než dřív.'' konejšila jsem ji.
Strýc ale začal si vylévat srdce. ,,Mell, je mi to moc líto...je to celé moje vina, měl jsem vás holky prostě poslechnout a zavolat policii. Jsem paličatej blb.''
Otočila jsem se na Vance, který přikývl. ,,Strýčku, četla jsem o tom, cos říkal ve zprávách. Odpouštím ti, ale pro příště...zkus nám příště více důvěřovat.''
,,Slibuju, budu. Byla to hloupost.'' potom šel k Vancovi. ,,Vance, promiň, že jsem na tebe křičel tenkrát v obýváku.''
Vance protočil očima. ,,V pořádku.''
Teď jsme si všichni kvit.

Pozornost byla pak obrácená na mě.
,,Mell, co ti je? Jsi moc zraněná?'' zeptal se strýc.
Mávla jsem rukou. ,,Jen naražená kyčel a pár modřin, budu dobrá.''
Strýc se podíval na tetu. ,,Tomu říkám pravá bojovnice. Chytač je navždy pryč, děti se tedy nemusí v noci bát vyjít ven, když vypadnou pojistky.''
Všichni jsme se zasmáli.
,,Dal mi zabrat, ale i přes naše rozdíly v síle, se mi povedlo si to vykompenzovat jinými překvápky.'' dala jsem ruce k sobě a třela je o sebe.
,,Opravdu? To je prima holka.'' řekla teta. ,,Jo a málem bych zapomněla, na chodbě na tebe někdo čeká.''
,,Fakt? Kdo?''
,,Nech se překvapit, jen běž, počkáme tady.''

Šla jsem tedy na chodbu. A koho tam vidím? Robina, Bruce, Finneyho, Gwen a Donnu.
,,Čau lidi.'' pozdravila jsem je.
,,Ahoj.'' řekl Bruce a hned šel ke mě, aby mě objal. Usmála jsem se a objala ho zpět.
Odtáhla jsem se od něj, abych mohla obejmout Robina. ,,Ahoj Robine.''
Robin mě objal silněji než Bruce, to je co říct.
,,Mell, promiň, že jsem ti nešel na pomoc...'' ať už chtěl říct cokoliv, zastavila jsem ho.
,,To nic, jsem přece zpátky, ne? Odpouštím ti.''
Odtáhli jsme se od sebe a šla obejmout Donnu. ,,Pojď sem, holka.'' Donniny objeti byly jemné, ale pleskala mě přitom po zádech.
Pak přišli ještě Finn a Gwen, i když jsem je obejmula už dříve. ,,Pokud mě tenkrát nešálil zrak, váš táta se polepšil.''
Gwen kývla. ,,Jo, už je to lepší, vzdal se natrvalo alkoholu a smířil se se smrtí mámy.''
Finn se přidal. ,,Dokonce, abychom si nepřipomínali naše špatné dny, vyhodil opasek, kterým nás bil.''
,,To je dobře.'', usmála jsem znovu.

Jsem ráda, že je všechno lepší, než předtím.

Ještě 1 kapitola a ukončuju knížku ''Nemluv s cizími''🙁

Co nás ještě čeká?

To vím zatím jenom já...

Snad se kapča líbila! Dejte hvězdičku, nebolí to⭐
Mějte se krásně,
Vaše Alyra🫰🫰