Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 42.- Šance

(⬆️Orlando Bloom jako otec Mellany⬆️)

Celou noc jsem v náručí svírala bundu Jae. Stále jsem tomu nemohla uvěřit...Jae už nežila. Možná jsme nebyly Bůh ví jaké kamarádky, byly jsme pouze spoluvězeňkyně, které se snažily odsud dostat. Ale pořád to byla lidská bytost jako já.

Jae se během těch 2-3 týdnů tak moc stýskalo po svobodě, že se rozhodla šance využít...navíc jsem to byla já, kdo jí k tomu navedl. Neměla jsem to dělat, prostě jsem měla mlčet! 
,,Jae, promiň! Tohle sis nezasloužila.'' zamumlala jsem s obličejem v její bundě.
Umřela v pouhých 11ti letech, život měla před sebou, nic nevyvedla, byla úplně normální dítě, která se těšila skvělé budoucnosti. A teď...jak to s ní dopadlo.

Telefon začal zvonit. Dala jsem hlavu ven z bundy Jae a podívala se telefon. Pochopila jsem, že tento odpojený telefon je ve skutečnosti spojení mezi světem živých a světem mrtvých. A jaký to paradox, že byl černý - barva smrti, zkázy, tmy a smutku.

Vstala jsem a šla k telefonu. Zvedla jsem sluchátko a dala si ho k uchu.
,,Halo? Mami?''
''Těsně vedle, beruško moje.''
Jenom můj táta mi říká ''beruško''. Máma mluvila pravdu, dneska se mi ozve táta.
,,Tati...ráda tě zase slyším.'' za jiných okolností bych byla nadšenější, že ho zase slyším, ale byla jsem unavená, hladová a psychicky vyčerpaná. Jediné, co si teď přeju, je jenom vyjít ven na světlo. Zní to divně, ale chybí mi nebe a slunce. Věc, která mi vždycky přinášela radost. Znamenalo to totiž, že je venku krásně a můžu se těšit venkovního dobrodružství s přáteli. A teď jsem kde? Ve vlhkém sklepě s malým osvětlením skrz malé okénko.
''I já tebe. Poslouchej, její smrt nebyla tvou vinou. Jae špatně využila šance, viděl jsem to. K mojí smůle se mi jí nepovedlo pomoct.''
Otočila jsem se. Jak jsem předpokládala, táta za mnou byl. Byl opřený o špinavou zeď, těsně pod tím okénkem. Na sobě měl černé tričko, koženou bundu, tmavé kalhoty a společenské boty. Na obličeji byl podobně jako moje máma poškrábaný. To mají nejspíš ze skla, když se vybourali.
,,Tati, co mám dělat? Henry a Vance jsou nahoře, musím je odsud dostat ven, oni to tu už dlouho nevydrží.'' zoufale jsem na něj chrlila, abych dala důraz na svá slova.
Přikývl. ''Já vím, můj synovec a ten kluk jsou na pokraji smrti, proto je důležité je odsud dostat co nejdřív.''
,,Ale jak?''
Najednou se zpod tátovy paže prosmekla máma. Trochu jsem leknutím uskočila, bylo to tak náhle. 
S tátou se na sebe dívali jako by mezi sebou vedli tichou konverzaci a pak se podívali na mě. ''Máme pro tebe 2 zprávy, jedna je dobrá, druhá už není tak šťastná.'' informovala mě máma.
Plná strachu a nervozity jsem více stiskla sluchátko. ,,Poslouchám.''
''Můžeme Vance a Henryho dostat ven...ale bude to stát jejich vzpomínky na dobu, kdy tu byli věznění.''
Jejich svoboda za jejich vzpomínky na časy, kdy byli Chytačem trýznění? Ale...to znamenalo...
,,Ale to by znamenalo...'' táta mě přerušil.
''Ano, nebudou si pamatovat kdo je unesl, ani jak byli uneseni. Budou si pouze pamatovat poslední okamžiky, než byli Chytačem překvapeni.''
Nebudou tedy moci vypovědět kde byli uneseni...a mě tak nenajdou...
''Jsme schopni toto přemístění udělat jenom jednou. Víckrát už ne. Rozhodni se, Mellany. Buď ty nebo oni.'' řekla máma se svěšenou hlavou.
Odpověď jsem znala hned. ,,Dostaňte je ven.''

Jak řekl táta, jsou už na pokraji smrti, já ne. Kdybych zvolila sebe a přišla o vzpomínky, oni by už byli možná mrtví.
''Dobře. Oba budou přemístění blízko lidí, aby je mohli najít a zavolat pro ně potřebnou pomoc. Zavoláme ti, až budeme ujištěni, že se oba dostali do nemocnice.'' 
Přikývla jsem. Rodiče zmizeli v oblaku černého prachu.

-

-

-

Z pohledu vypravěče

,,Zavolejte někdo pro ty nebohé chlapce pomoc!''

Sanitka a policie přijela celkem rychle. Vance a Henry byli naloženi na nosítka a následně do vozu sanitky. Oba na tom nebyli dobře, byli podvyživení, dehydratovaní, zranění a nemocní. Oba měli vysokou horečku, potili se a stěží dýchali. 

Byli převezeni do nemocnice, kde o ně bylo dobře postaráno. Byli stabilizováni, ale oba byli nyní v bezvědomí.

Brzy se všude rozhlásilo, že byli oba chlapci nalezeni. Robin, když se to dozvěděl od strýce, div nespadl z postele. Okamžitě se ptal po Mellany, ale strýc mu jen se smutnýma očima oznámil, že Mellany nalezená nebyla.

Gwen a Finney, když se to dozvěděli ze zpráv, div jim nevypadly oči z důlku. Celý Denver je z pokusu o jejich nalezení vzhůru nohama a najednou se objeví poblíž dvorku jedné rodiny, sotva naživu, ale přesto stále dýchali.

Ostatní byli šťastní, že byli oba nalezení, ale stále si kladli otázku kde je Mellany a Jae. Že by taky někde ležely? Byly v pořádku? Žily? Ale nikdo jim odpověď říct nemohl, protože to nikdo nevěděl.

Mellany ničeho nelitovala. Jae zachránit nemohla, ale povedlo se jí zachránit Vance a Henryho. Raději ona, než kdokoliv z jejích přátel, pro kohokoliv by se rozsekala, jen aby ten druhý nemusel trpět.
Tato odvážná dívka se obětovala dokonce i pro kluka, který ji před několika týdny zastrašoval v Grab N Go, ale udělala to spíš kvůli Jae, než kvůli němu. Nemohla ho nechat kvůli ní zemřít. Její mysl to nedovolovala. Pomohla všem, který jenom mohla. Ale kdo pomůže jí?

-

-

-

Mellany

Po pár hodinách telefon zazvonil.
''Oba jsou v bezpečí v nemocnici. V bezvědomí, ale stabilizováni.'' řekla máma.
Z hrudi mi spadl obrovský kámen ze srdce.
,,Děkuji, že jste jim pomohli.''
''Mellany, i kdybychom tě dokázali odtamtud dostat, nezůstal by nikdo, kdo by potom mohl Chytače usvědčit ze všech jeho činů.'' pronesl táta.
,,Já vím. Dostanu se odtud postaru.''
''S hrubou silou. Pamatuješ, jak jsem tě to učil tenkrát ve Springfieldu?''
Přikývla jsem. ,,Vzít cokoliv po ruce jako zbraň. Zvednout zbraň, udělat jeden rychlý krok dozadu, krok vpřed, krok vzad a praštit.''
''To je moje holka.'' řekl pyšně táta.
''Mellany, jsi silná, to jsme o tobě hned po tvém narození věděli. Chytač tě nepustí ven jen tak snadno, to víš moc dobře. Ale neboj se, jakmile dojde na boj, uděláme vše, co bude v naších silách, abychom ti v tom pomohli.'' řekla máma, přistoupila ke mě a dala mi ruku na rameno. Její dotek jsem ale necítila.

Brzy dojde na konečný souboj, zločiny Chytače musí skončit...za Maxe, za mámu, za tátu, za Jae a za všechny, kterým Chytač ublížil.

Brzy bude tomu všemu navždy odzvoněno. Přísahám.

Pomalu, ale jistě se blížíme k finále. Počítám, že tak ještě 5-7 kapitol a bude konec.

Co myslíte? Zvítězí Mellany?

Povede se jí konečně utéct?

A Vance a Henry?

To se dozvíte zase jindy.

Snad se vám kapča líbila. Dejte hvězdičku, nebolí to!🖤
Uvidíme se u další kapči, všechny vás pozdravuju.
Vaše Alyra🫰🫰