Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 13.- Svědivá schovávaná

Opět...znovu jsem nevěděla kam běžím. Jediné, co jsem v tuto chvíli chtěla bylo někam se schovat a být chvíli sama...už jsem nevěděla, co jiného dělat...nikdo kromě Vance, tety a strýce nebere mé obavy vážně. Ostatní se mě přesvědčit, abych si nedělala starosti...to se jim snadno řekne, oni tady bydlí už od jakživa, já sotva několik dní...není divu, že mě všechno kolem děsí!
,,Mellany?'' no nazdar...Vance!
Ohlédla jsem se a viděla Vance několik metrů ode mě. Ne, ne, teď s ním nemůžu mluvit! Musela jsem proto udělat něco, co jsem mu nikdy předtím neudělala...

Otočila jsem se na patě a začala znovu utíkat...
,,Mell, počkej!'' slyšela jsem jak za mnou běžel, jeho těžké kroky poznám kdekoliv. Pořád na mě křičel, abych zpomalila.
V běhu jsem zavrtěla hlavou a snažila se běžet rychleji.
Odbočila jsem do další uličky a rychle se rozhlížela po nějakém úkrytu. Musela jsem hledat rychle, Vance se přibližoval. 
Zalezla jsem do první schovky, kterou jsem měla nejblíž...byl to šeříkový keř. Byl hodně bujný, Vance by si mě tam neměl všimnout. 
Brodila jsem se listy a větvemi, dokud jsem nedošla na konec keře, kde už byl jenom plot. Dřepla jsem si a snažila se být co nejtišší. Musela jsem se dost držet, protože mám alergii na šeřík...šeřík totiž produkuje silné alergeny, mohou mi buďto podráždit kůži nebo mě silně rozkašlat...pomalu jsem začala cítit známe lechtání v krku...
Z keře jsem toho moc neviděla, ale něčeho malého jsem si všimla...Vancovy boty. Byl kousek ode mě. Dýchala jsem nejmíň, co to jen šlo a vůbec jsem se nehýbala. 
Čím déle jsem tam byla, tím víc jsem začala cítit potřebu se poškrábat na paži, ale musela jsem zůstat v klidu, nemůžu riskovat, že rukou nechtěně praštím do větve a před Vancem se prozradím.
Vance, vypadni už! Já tu vůbec nejsem!

Po asi minutě rozhlížení se KONEČNĚ rozchodil někam do pryč. Rozhodla jsem se počkat aspoň pár minut, dokud nebudu mít jistotu, že je skutečně pryč. 
,,Mellany!'' zařval. Zněl docela zoufale.
Bolelo mě to...schovávat se před ním, ale teď opravdu s ním nemůžu mluvit...potřebovala jsem jen chvilku klidu...
Ale ještě víc mě začala pálit kůže. Mírně jsem pootočila hlavu na své paže a všimla si, že má kůže je lehce načervenalá. Nutkání poškrábat se ještě vzrostla. A lechtání v krku zesílilo taky...

Už jsem to nemohla vydržet, musela jsem hold věřit, že je Vance pryč a vyškrábala jsem se z křoví ven. Předklonila jsem se a začala prudce kašlat, obě mé ruce škrábaly moji podrážděnou pokožku na pažích. Vnitřně si slibuju, že do šeříku už nikdy nevlezu. NIKDY.
Skoro jsem zapomněla, že v batohu jsem měla termosku s vodou. Sundala jsem si ze zad batoh a vytáhla rychle termosku. Trochu vody jsem vypila a zbytek jsem si vylila na paže. Studená voda mi uklidnila lechtání v krku a svědění přestalo taky. Bylo mi už líp...dokud...
,,Tvé kašlání by probudilo i mrtvého medvěda.'' Vance stál za mnou...přímo za mnou, viděla jsem jeho stín...další únik byl zhola nemožný.
Neměla jsem odvahu otáčet, pouze jsem se narovnala z předklonu a schovala si prázdnou termosku. Můj výraz byl nečitelný.
,,Takže by to probudilo i tebe?'' zeptala jsem se sarkasticky, bez známek humoru. 
Odfrknul si. ,,Mellany, jdeme domů.'' řekl skoro rozkazovačně.
,,Nejseš moje máma, Vance. Potřebuju být jen na chvíli sama.''
Vance mě zezadu chytil za obě ramena a otočil mě.
,,Nevím, co tě tak nasralo, ale musíš jít domů. Máš podrážděnou kůži, obyčejná voda ti to nezpraví, pouze dočasně zklidní a doma má moje máma léčivé masti, pomůže ti to.''
Měl pravdu, voda to nevyléčí...
Povzdechla jsem si. ,,Fajn.''
Cestou domů se mi pocit svědění malinko vrátil a já se znovu začala škrábat. Vance si toho všimnul a po zbytek cesty mi držel ruce u těla, abych se dál neškrábala. Několikrát jsem zavzdorovala, protože touha poškrábat se byla skoro nesnesitelná, ale pak jsem toho nechala, věděla jsem, že proti němu vyhrát nemůžu...

Doma, když mi teta aplikovávala léčivý krém proti svědění, samozřejmě se mě ptala jak jsem skončila v šeříkovém keři. Znovu jsem se musela vymluvit...řekla jsem, že jsem zakopla a spadla na stranu, přímo do keře. Tato výmluva zněla docela věrohodně, tohle se může stát každému...tak tomu uvěřila. Bylo pro mě těžké jí lhát, ale nechci ani vědět, co by si myslela o tom, že jsem utíkala před Vancem...

Jakmile se mnou teta skončila, řekla, abych ten krém nechala nějakou dobu působit, tak ať jsem v klidu a hlavně, ať se neškrábu.
Teta potom odešla nakoupit do obchodu a já seděla v obýváku na gauči, nechávala jsem působit krém a sledovala televizi.
Vance po pár minutách, co teta odešla, přišel a sedl si vedle mě. Kdybych neměla celé paže pokryté krémem, jsem si jistá, že by mi přehodil paži přes rameno. Tak se na mě pouze nepatrně usmíval.
,,Co to mělo znamenat? Proč jsi přede mnou utíkala? Co tě tak dožralo?'' zeptal se. Tou první otázkou mě vůbec nekáral, ptal se klidně...smířeně.
,,Je špatné, aby si člověk někdy přál být sám?'' zeptala jsem se šeptem.
,,Ne, to je úplně v pořádku, ale stačilo mi to říct normálně...když ses rozeběhla pryč, myslíš, že jsem se o tebe nebál? Utíkala jsi jak splašená, nemohla sis všimnout případného rychle jedoucího auta! Mohla ses vážně zranit!'' pomalu zvyšoval hlas, což mě přimělo zavřít oči a snášet bolest v mých uších. 
Teď jsem se cítila opravdu zahanbeně...mohla jsem třeba alespoň předstírat, že jsem v pohodě a ne se dát hnedkom na útěk...kdybych byla na jeho místě a on na mém...no, asi bych se taky strachovala a běžela za ním...
Vance se uklidnil. ,,Mell, ty víš, že se na tebe nezlobím, ale nerozumím tomu...nechceš mi říct, co se stalo?''

Celou dobu, co se mnou mluvil, jsem jsem se dívala z okna, ale teď jsem se musela na něj podívat. Vážně mi chtěl pomoct...jeho výraz mluvil za vše. Svýma modrýma očima mě doslova prosil.

Tak jsem to nakonec vzdala a všechno mu řekla, nemělo cenu vzdorovat někomu, jako je on. Vždycky získal odpovědi...
Při vyprávění jsem si všimla, jak se mu zatínají pěsti. Jenom prachobyčejná zmínka o dodávce ho štvala a on sám se té dodávky bál, jenom to nedával najevo, na rozdíl ode mě. Jediný náznak strachu, který jsem u něj viděla, byl ten okamžik, kdy ta dodávka byla venku před našim domem.

Ozvala se hlasitá rána...