Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 4.- Rvačka v obchodě

Vance se skutečně po 2 hodinách vrátil. Odhodil batoh k pohovce a pak si sedl vedle mě. Vypadal dost naštvaně. 
Podívala jsem se na něj pořádně a všimla si několika modřin na jeho ramenou a pažích. Asi zase ztratil nervy kvůli maličkosti a po někom vystartoval. Možná mu oběd spraví náladu...
,,Vance, v pohodě? Bolí tě to?'' lehce jsem se dotkla jedné z jeho modřin. Škubnul. Jasná odpověď, muselo to bolet.
,,Nasral mě spolužák, musel jsem nějak zavřít tu jeho zkurvenou hubu!'' tvrdě zatínal pěsti a čelisti. Vypadal jako by stále potřeboval do někoho praštit...doslova. Klouby na rukách mu zbělaly.
,,Dobře, dobře, chápu...zkus se uklidnit. Tady jsi doma, tady tě nikdo sr...naštvávat nebude.''
Hlavní rozdíl mezi mnou a Vancem je ten, že já se snažím nemluvit sprostě. Občas mi to slovíčko vyklouzne, ale fakt jen občas. Hlavně, když jsem nasraná.

(Myšlenkové pochody být sprosté ale můžou XD)

Díky několika nádechům a výdechům se nakonec uklidnil a uvolnil, prostě zas ten starý dobrý Vance.
,,Ty bys byla skvělá terapeutka.'' okomentoval Vance.
,,Kdo ví? Možná budu.'' pokrčila jsem rameny.
Z kuchyně vyšla teta se 3 talíři. Strejda pracuje až do večera, proto mu nechala zabalit oběd ze včerejška. Zítra bude mít zas oběd z dneška.
Na oběd bylo rybí filé s bramborovou kaši. No, rybí maso nemám zrovna v lásce, ale sním ho.
,,Vance, co se stalo ve škole? Volala mi tvá učitelka, že si se s někým zase popral.'' začala konverzaci teta. Nevypadala naštvaně. Aby ne, když se to děje skoro pořád, je na to zvyklá. Jako by to byla rutina.
Vance vypadal znovu frustrovaně. 
,,Teto, někdo ho úmyslně provokoval a on se neudržel. Byla to přirozená reakce.'' musela jsem promluvit, nemohla jsem sledovat Vancův utrápený výraz.
,,Hmmm. Máš štěstí, že nejsi suspendován jako minule.'' řekla a pokračovala v jídle.
Vance se na mě děkovně podíval a taky pokračoval v jídle. Já je napodobila.

Po jídle jsem se šla převléct do černé sukně po kolena a světle šedého trička. Ruku zdobil můj stříbrný náramek a na prstě mámin prsten. S Vancem jdeme do obchodu s potravinami, kde hraje pinball.
Obuli jsme si boty a vyrazili.
Cestou mi ukazoval místa, která by mě mohla zajímat, pekařství, květinářství, lékárna a další...
Lidé, co kolem nás prošli se zdáli být Vancem zaskočeni...nebo možná mnou? Holka, co stojí nebezpečně blízko drsňáka z Denveru...
,,Nevšímej si jich.'' řekl.
Snažila jsem se následovat jeho radu, ale moc to nešlo. Tak jsem se alespoň pokoušela nedávat najevo před Vancem můj neklid.

Grab N Go už byl na dosah. Na první pohled vskutku normální obchod. Kolem pobíhaly děti. Některé z nich jsem si trochu pamatovala ze rvačky mezi Moosem a Robinem...asi už jim skončila škola a teď si chtějí koupit něco na zub.
Vnitřek obchodu se nijak od ostatních obchodů s potravinami nelišil. Prostě regály se zbožím...Vance mě vedl někam dozadu. 
Dostali jsme se k automatu na pinball. Nalevo od automatu byla židle, na které bylo položené rádio a hrála z toho hlasitá, metalová hudba. 
,,Tak hrajem.''

V pinballu jsme se střídali. Jedno kolo on, potom já. Když jsem šla po něm, stál za mnou, držel mě zezadu za ruce a ukazoval jak hrát. V učení jak hrát byl fakt dobrej.
Věděla jsem, že od pokoření jeho scóre, což je 100 000, mám ještě hodně daleko. Ale jednou...kdo ví.
Znovu jsem prohrála a měla jsem scóre 4 630. Smutně jsem si povzdechla.
,,Nevadí, i já takhle začínal.'' poplácal mě po rameni.
,,Fakt?''
Přikývl.
Ustoupila jsem na stranu, aby teď hrál on. Když hrál on, bylo na něm vidět značné soustředění. Díval se na jeden a ten samý bod, což byl pinballový míček. Jenom občas se podíval na scóre.
Neměla jsem odvahu mu hru pokazit. Vím, že by mi nikdy neublížil, to jistě, ale...prostě to nejde. Už teď má vysoké scóre a já vím, jak moc chce překonat rekord.