Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 7.- Kadeřník

Večer jsme se vrátili domů. Ani jeden z nás jsme neměli hlad, já měla ty svoje tyčinky a Vance neměl na jídlo náladu. Řekli jsme tetě, že si jídlo, které nám udělala k večeři, necháme na ráno.
Dala jsem si rychlou sprchu, převlíkla se do pyžama a šla hned spát. 

Uprostřed noci jsem se však probudila. Viděla jsem, jak Vance stojí u stolu a dívá se z okna ven. Co ho tak rozrušilo?
Vstala jsem z postele s dekou kolem sebe. Stoupla jsem si vedle něj a podívala se stejným směrem. Můj dech se zarazil v krku. Tohle už není normální...venku byla zase ta...ta...POSRANÁ DODÁVKA! Stálá přes ulici, naproti našeho domu!
,,Byla tu i včera...'' řekl Vance tiše, jako by se bál, že by ho řidič té dodávky mohl přes sklo okna slyšet. 
Ztuhla jsem. Byla tu i včera? Proč? Začala jsem se opravdu bát...
,,Neměli bychom jít vzbudit tetu a strýčka?'' zeptala jsem se.
,,Možná jo. Běž, já ji budu odsud sledovat.'' souhlasila jsem a šla do ložnice tety a strýčka, kteří už dávno spali.
Opatrně, abych je příliš nevylekala, jsem je probudila a řekla jim o dodávce přes ulici. Teta se okamžitě strachovala, zatímco strýc byl rozzuřený, tu dodávku totiž viděl taky a začal si myslet, že nás možná řidič sleduje! 
Vzal baseballovou pálku ze skříně a jenom v pyžamu šel po schodech ven. Teta a já jsem šli pomalu za ním.
Strýc vyšel ven a volnou rukou nám dal znamení, ať počkáme. Pak se otočil k nám.
,,Žádná dodávka tam není.'' řekl nakonec.
Vance seběhl schody.
,,Právě odjela.'' řekl.
Celou noc jsem potom nemohla spát...

Byla středa ráno...byla jsem úplně unavená, Vance jak bys med. Teta a strýc toho taky moc nenaspali. Přesto všichni museli odejít do práce a do školy. Jenom já zase zůstala doma sama.
Nemohla jsem přestat myslet na tu dodávku. Co po nás ten řidič chce? Proč nás pořád sleduje?
Teta včera v noci navrhla, ať zavoláme policii, ale strýc nesouhlasil...řekl, že zatím nás ten řidič nijak neohrožuje. Prý nebudeme zatím plašit.
Neochotně jsme souhlasili.
Dala jsem si jídlo, které nám teta udělala včera k večeři. Byly to sendviče s kuřecím masem a salátem, mé oblíbené.
V televizi nedávali nic zajímavého, žádné zprávy o Maxovi, případ, který mě zatraceně moc zajímal. Bála jsem se podívat na zprávy o počasí.

Po snídani jsem se převlíkla do riflí s dírami na kolenou a bílého trička s černým nápisem 'C'mon Girl'. Nasadila jsem si náramek, prsten a nový medailonek, který jsem si schovala pod triko. Učesala jsem si vlasy, obula se a šla ven hledat Billyho.
Během chůze jsem se dívala kolem sebe, jestli zase neuvidím tu pitomou dodávku...naštěstí ne. Na druhou stranu jsem uviděla Billyho.
,,Ahoj Mellany!''
,,Ahoj.'' řekla jsem unaveně.
,,Nejsi nějaká unavená?'' zeptal se se smíchem.
,,Včera jsem nemohla spát. Před naším domem zaparkovala černá dodávka s nápisem 'Abracadabra', nevíš o té dodávce něco?'' je poslíček, měl by něco vědět.
Zamyslel se.
,,Hmmm, často jsem ji viděl před školou, ale už několik dní se tam neobjevila. Teď ji vidím hlavně v ulicích tady v okolí.'' řekl.
,,Strýček Jim si myslí, že nás ten řidič sleduje.''
,,Proč nezavoláte policii?'' zeptal se.
,,Protože prý nás ten řidič nijak neohrožuje. Teta ale dala podmínku, že pokud to bude trvat dlouhodobě, takže to udělá za strýcovými zády.''
Přikývl.
Dál jsme si jen povídali, zatímco Billy házel noviny do zahrad. 

Ozvalo se zatroubení a vedle mě a Billyho zastavilo tmavě modré auto. Bylo to auto mojí tety. Musela skončit v práci dřív, ještě nebylo poledne...
,,Mell, tady seš! Tak pojď, musíme k tomu kadeřníkovi.'' řekla skrz otevřené okno. Pak si všimla Billyho. ,,Ty jsi ten poslíček, o kterém Mellany mluvila, že?''
,,Ano paní, jsem Billy Showalter.'' představil se.
,,No, Billy, nerada vás 2 vyrušuju, ale my už musíme jet. Pokecáte zase zítra.''
Rozloučila jsem se s Billym a nastoupila do auta vedle tety.

Vešli jsme do domu. Ten kadeřník má totiž svůj salon u sebe doma. Myslím, že kdyby se mnou teta nešla, nikdy bych toho domu nevročila. Teta mě ujistila, že se bát nemusím, že ona k němu chodí pravidelně.
Zaklepala na dveře a čekala na odpověď.
,,Už jdu!'' ozvalo se z druhé strany.
Dveře otevřel muž, asi 40 letý, měl hnědé vlasy a modré oči. Dále pak knírek a byl trochu objemný. Sympaticky opravdu nevypadal.
,,Diane, přišla jsi na vlasy? Vždyť jsi tu byla před 10 dny...'' řekl hlubokým hlasem.
,,Tentokrát ne Leone, vedu sem svou neteř Mellany. Ona...'' přemýšlela, jak vysvětlit moje křivé vlasy, nemohla jen tak říct, že jsem si je ze vzteku ustřihla. ,,...její sestra si s ní hrála na kadeřníka a omylem ji opravdu ustřihla vlasy.'' zajímavá výmluva...žádnou sestru nemám.

,,Jejda, tak to musíme okamžitě napravit!'' řekl vzrušeně a vedl mě ke křeslu, kde mě bude stříhat. ,,Máš nějakou představu o účesu nebo je pouze chceš srovnat, Mellany?'' zeptal se.
Představa nového účesu zněla lákavě, ale u takhle vypadajícího kadeřníka bych si ten účes asi udělat nechtěla.
,,Stačí srovnat.'' řekla jsem.
,,Dobře, tak jdem na to.'' dal mi kolem krku kadeřnickou pelerínu a začal mě stříhat.

Trvalo to asi půl hodiny, než oznámil, že mám vlasy hotové. Vlasy mi nijak nezkrátil, pouze přistřihl konečky, aby byly ve stejné délce jako ty, které jsem ustřihla já. Byly dokonale rovné a hedvábné. Naprosto ideální, jednoduché, ale hezké.
,,Děkuju.''
Teta zaplatila a domluvila se s kadeřníkem na další stříhání, ovšem ne pro mě, ale pro ni. Stejně ke kadeřníkovi chodím jen, když uznám za vhodné. Klidně i za pár měsíců. Těžko říct, jak často chodí Vance ke kadeřníkovi. Vypadá, že minimálně 2 roky u žádného nebyl.

Odjely jsme domů. Teta jako vždycky ihned šla připravovat oběd a já šla zapnout telku a dívala se na zprávy. Nic o Maxovi...proč? Samozřejmě, na počasí jsem se raději nedívala, nechci si kazit dobrou náladu tou zasranou dodávkou.
Dorazil Vance. Vypadal docela vytočeně, nepozdravil mě, neusmál se, prostě jen prošel chodbou, schválně tvrdě dupal na schody a práskl dveřmi do pokoje? Co to?
,,Vance!'' zařvala teta naštvaně. Žádná odpověď.
Co se zase stalo? Další rvačka? Dostal z těch včerejších písemek za F? Dodávka? Teta ho objednala ke kadeřníkovi? No dobře, to poslední nejspíš ne...
Musela jsem zjistit, co ho tak vytočilo.
,,Půjdu ho zkontrolovat.'' řekla jsem tetě a šla nahoru.
Pokoj byl zamčený zevnitř. Jemně jsem zaklepala.
,,Vance, prosím, otevři. To jsem jenom já.''
Neodpověděl.
,,Co se stalo? Chci ti jen pomoct...''
Zase nic.
,,Vance? Víš, co jsi mi slíbil? Nikdy se na mě nebudeš zlobit...pokud jsem ti něco provedla, tak se omlouvám...'' dveře se odemkly a Vance se už netvářil naštvaně. Spíš smutně.
,,Nezlobím se na tebe, ale na sebe...něco se stalo...''

Vešla jsem do pokoje a čekala, co mi řekne...