Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 8.- Přehnaná ochrana

Sedla jsem si na postel a čekala co řekne. Vypadal dost nervózně, rozhodně ho něco trápilo...začala jsem se opravdu bát...
,,Tak...Vance, co se stalo?'' popohnala jsem ho, to jeho mlčení mě ubíjelo.
Chodil po pokoji sem a tam a nevěděl, kde začít.
Povzdychl si.
,,Dneska ve škole...byli tam kámoši toho sráče, kterého jsem zmlátil před obchodem...mluvili o tobě...''
,,Cože?'' vyhrkla jsem.
,,Nazývali tě dalšími přezdívkami, o kterých raději nebudu mluvit...no a...já se zase neudržel. Měl jsem v kapse nůž, takže ti asi nemusím říkat, co jsem udělal...'' jeho hlas byl do každým slovem, které řekl, tišší.
Takže, on je...pobodal?
,,Vance, co...''
,,Řízl jsem toho zmrda do obličeje, ostatní jeho kámoši raději zdrhli. Nestalo se mu nic vážného, zůstane mu jen jizva...která mu bude do konce jeho posraného života připomínat, že o tobě takhle nemá mluvit!''
On to vážně udělal? On ten nůž...použil? To snad...ne. Co to udělal? 
,,Opravdu jsem nechtěl, Mell, ale...znáš mě. Vytočí mě úplně cokoliv, od prohry pinballu až po slovní útočení na mou rodinu.''
,,To tě neomlouvá...nechci, aby byla kvůli mě prolítá krev!'' křikla jsem.
,,Ber to z té lepší stránky...budou mít z tebe respekt, nebudou si na tebe dovolat, protože kdyby ano, víš, co by je čekalo.'' jak může mluvit tak klidně?!!! Snaží se to jen ututlat...
,,Jsi až moc přehnaně ochranářský! Nevěříš, že bych se o sebe mohla postarat sama?! Chci být s lidmi ve škole za dobře a ne, že se mě budou kvůli tobě bát!''
Natáhl ke mě ruce, jako pokus o útěchu. Vstala jsem z postele a šla od něj.
,,Nechoď ke mě.''
,,Mell, já se jen...''
,,MLČ! Vím, že ve tvých očích jsem chudinka, co před nedávnem ztratila rodiče, ale pořád vím, jak se o sebe postarat sama! Copak mě už neznáš?'' slzy v očích se mi začaly hromadit. Doufala jsem, že už se s Vancem nikdy nebudu hádat...očividně jsem se spletla...pořádně...
Vance chtěl něco říct, ale věděl, že kdyby to udělal, znovu bych ho okřikla, aby mlčel...tak raději rychle zavřel pusu stejně rychle, jako ji otevřel. Byl v koncích.
,,Jdu ven.'' řekla jsem a začala odcházet, potřebuju nutně na vzduch. Vance šel za mnou. ,,Ne, nepůjdeš se mnou! Chci být teď sama.''
Obula jsem se a šla ven. Teta na mě křičela, jestli jsem v pořádku, ale já ji neodpověděla. Jestli chce odpovědi, tak ať zajde za Vancem. Možná to bylo hnusné vůči tetě, ale teď jsem byla vážně naštvaná...všichni ze školy byli proti mě a to jsem ještě ani nenastoupila...no, kromě Finneyho, Gwen...bohužel Vance a nejspíš i Robina...Billy do školy nechodí.
Jak jsem se předtím těšila do školy, teď se tam netěším vůbec...bojím se co mě tam čeká...přála bych si vrátit se do školy ve Springfieldu...chybí mi moji staří přátelé...Mike, Anne, Lilliane, Liu a další...proč to muselo takhle dopadnou?

V naprostých slzách jsem běžela po ulicích, ani nevím kam vlastně běžím, potřebuju někam, kde budu mít klid. Lidi kolem po mě házeli nechápavé pohledy, ale já je prostě ignorovala...přesně, jak mě to naučil Vance...
Chtěla jsem se vrátit domů. Chci zpátky svůj život. Chci zpátky svoji mámu a tátu...

Konečně jsem se zastavila a rozhlédla se. Byla jsem v neznámé lokaci...ztracená být ale nemůžu, je to maloměsto, cestu zpátky určitě najdu.
Pomalu jsem se vydýchávala, abych s vzpamatovala ze všeho toho běhání. Utíkala jsem asi 15 minut, mám velice dobrou vytrvalost. V tělocviku jsem byla nejlepší ve vytrvalostním běhu.
Prohrábla jsem si rukou vlasy...a znovu mě to napadlo. 
Podívala jsem se na své vlasy mezi prsty mé ruky. Zase se mi začaly z nepochopitelného důvodu znechucovat...co bych teď dala za nůžky...vlastně je ani nepotřebuju, na zemi je kámen s ostrou hranou...
Pokoušela jsem se odolat pokušení vzít ten kámen a ještě víc si vlasy zkrátit. Ruka, která nebyla zapletená v mých vlasy se klepala a váhala uchopit kámen v trávě.
Jsem padavka...

Z ničeho nic mě něco zasáhlo do mé třesoucí se ruky...okamžitě jsem uskočila a hledala příčinu toho kdo a co mě zasáhl.
To, co mě zasáhlo byl baseballový míček. Na ruce jsem měla červený otisk do tvaru kruhu...nebolelo to tolik, ale jistě mi tam zůstane modřina. 
A ten, kdo míček odpálil, stál pár metrů ode mě. Byl to kluk v mém věku, měl černé vlasy a hnědé oči. V ruce držel baseballovou pálku.
,,Promiň! Pouze jsem trénoval, nechtěl jsem tě trefit!'' řekl a šel mým směrem
Podívala jsem se na míček a pak zpátky na něj.
,,To...to nic! Neviděla jsem tě, měla jsem si dát lepší pozor.'' vzala jsem míček a hodila mu ho. Volnou rukou míček snáze chytil.
,,Dobrý nadhoz, byla bys dobrá nadhazovačka.'' zasmál se.
Na své předchozí úmysly s vlasy jsem úplně zapomněla a dala jsem se do řeči s tím klukem.
,,Jsem Bruce.'' představil se, odložil pálku a míč a nastavil ruku.
,,Těší mě, Bruce, já jsem Mellany.''
,,Tebe jsem tu ještě neviděl, jsi tu nová?''
A je to tu zas...
,,Jo, přistěhovala jsem se sem ze Springfieldu.''
,,Pěkná dálka...tví rodiče musejí být velice hodní, když se rozhodli přestěhovat tak daleko na takové místo.'' zase téma o mých rodičích? Kámooo, už dost...
,,Ano, mí rodiče byli hodní.'' slovo 'byli' jsem musela zdůraznit, aby pochopil, co jsem myslela...a pochopil to.
Jeho úsměv se vytratil a změnil se v ublížený.
,,Promiň, to jsem neměl říkat...''
,,Nemusíš se omlouvat, nemohls to vědět.'' mávla jsem rukou, že to nic není. Není to poprvé, co to někomu říkám...a nejspíš to ani nebude naposledy...
,,A...co se jim stalo? N-nemusíš odpovídat, jestli nechceš, pouze jsem...''musela jsem se zasmát nad jeho nervozitou...byl roztomilý.
,,Bruce, klííídek.'' zvedla jsem ruce ve znamení, aby zastavil své blouznění. Když přestal, dala jsem ruce zpět podél těla. ,,Mým rodičům...selhaly brzdy v autě a vybourali se o strom. Oba zemřeli na místě.'' 
Vytáhla jsem zpod trička svůj medailonek a kroužila s ním mezi prsty. Díky tomu jsem měla pocit, že jsou mí rodiče stále se mnou...já vím, je to klišé.
Bruce asi věděl co ten medailon obsahuje. Soucitně přikývl a sklonil hlavu.
Schovala jsem medailonek zpět a vydechla.
,,Tak...co budem dělat?'' zkusila jsem změnit téma.
,,No, mám v plánu trénovat do setmění, kvůli pondělnímu baseballovému zápasu. Docela by se mi hodil nadhazovač.'' sebral z trávy pálku a míček mi hodil do ruky.
,,Vždyť je teprve středa.'' řekla jsem, hodila míč nad sebe a pak ho znovu chytila.
,,Trénuju vždycky ve volném čase, baví mě to. Tak se ukaž!''

Poslíček Billy, dobrák Finney, fanynka Robina Gwen a teď pálkař Bruce...cože? Mám opravdu zajímavé přátelé...