Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 10.- Zastánce

Stála jsem před dveřmi do pokoje a přemýšlela, jestli vejít nebo ne. Ano, pořád jsem byla naštvaná, ale cítila jsem, že se na něj nemůžu zlobit věčně. Já to prostě neumím...
Máma vždycky říkala 'Odpouštěj, ale nikdy nezapomínej.' 
Možná...jsem reagovala poněkud přehnaně...možná jsem měla Vance více vyslechnout. Je cholerik a s těmi se musí zacházet opatrně, pokud jde o emoce. 
Zkusím to. Otevřela jsem dveře a nahlédla do pokoje. 
Seděl nahoře na palandě v tureckém sedu a díval se do svého klína. Na můj příchod nijak nereagoval. Musel být smutný. Nenávidím, když je smutný. To samé nenávidí i on u mě.
Vstoupila jsem do pokoje a zavřela dveře.
,,Vance, proč to pořád děláme?'' zeptala jsem se.
Přesunul se k okraji palandy, aby na mě líp viděl. Sedla jsem si na schody, které vedly k němu nahoru.
,,Jak to myslíš?'' zeptal se.
,,Myslím tím, proč se tohle pořád děje. Proč vždycky někdo z nás něco udělá a my se pak musíme tomu druhému omlouvat?'' otočila jsem hlavu nad sebe, abych se na něj podívala.
Zavřel oči a povzdechl si, neměl k tomu co říct.
,,Vím, že jsem tě měla víc vyslechnout, za to se omlouvám, ale ty by ses mi měl omluvit, že budu mít ve škole špatnou pověst, jako 'kazič zábavy'. Chápu, že mě jen chráníš, ale někdy bys mi měl věřit, že se o sebe zvládnu postarat sama.''
Vance si sedl na schod vedle mě.
,,V tom obchodě to tak nevypadalo.'' řekl znuděně. Asi ho už nebavilo hádat se se mnou. No, mě taky ne.
,,To byla jiná situace, zaskočil mě, nečekala jsem, že bude hned tak agresivní.'' řekla jsem na obranu.
,,Jasně.'' odpověděl škodolibě.
,,Ale vážně, Vance, proč si na toho kluka ve škole použil nůž?'' jasně, vím, že se naštval kvůli zmínce o mě, ale muselo v tom být něco víc.
Vance si opřel loket o koleno a bradu si položil do dlaně.
,,Nechtěl jsem to říkat před tetou. Učitelé ve škole řešili v kabinetě tvůj případ s rodiči...mluvili o tom, jak by se k tobě měli chovat a tak...a kluci je poslouchali za dveřmi, pak to rozkřikli po celé škole. Teď všichni ve škole ví, co se stalo tvým rodičům.
A právě někteří na to reagují tak, že tebe považují za bezbrannou a slabou a já jsem tvůj 'rytíř'. Nejsem z toho nadšený stejně jako ty. Pořád se divíš, proč jsem byl tak naštvaný? Oni odposlouchali co se ti stalo a pak si z toho dělali legraci.'' narovnal se a podíval se na mě.
,,C-Cože? Ale...já jsem tě...'' teď jsem všechno pochopila.
Kdybych neutekla ven a poslouchala ho, možná bych to věděla dřív...potom bych se na něj nenaštvala vůbec. Kdybych se pokusila dívat se na to jeho pohledem, asi bych udělala to samé...rozzuřila bych se a možná i vytáhla zbraň.
Udělal co musel, aby si z toho ten parchant přestal dělat srandu. Možná...že mít ze mě strach není tak strašné...pouze ti, co mě doopravdy znají, tedy Vance, Finney, Gwen, Billy a Bruce, budou vědět, jak to se mnou ve skutečnosti je a že oni jsou mí opravdoví přátelé, kterých bych si měla vážit.
Já jsem Vance pochopila úplně špatně! Připadala jsem si teď tak trapně...on neudělal nic špatného, jen se mě zastával...
,,Vance, omlouvám se ti! Špatně jsem tě pochopila...Asi bych ti taky měla slíbit, že se na tebe nikdy nenaštvu...''
Zasmál se a objal mě paží kolem ramen.
,,To bych byl rád.''
Položila jsem si ruku na srdce.
,,Já, Mellany Garcia, odteď slibuju, že se na tebe nikdy nenaštvu.''
Oba jsme pak vybuchli smíchy nad tím, jak jsem tu 'přísahu' složila. Doslova jsme se rozvalili na schodech, vedoucí na palandu.
,,Znamená to, že mi odpouštíš, Vance?''
Stále v 'leže' na schodech na mě otočil hlavu.
,,Kdykoliv.''
Tak jsme se znovu usmířili a já přiměla Vance jít do kuchyně dát si párky. Pak jsme šli spát.

Byl čtvrtek ráno. Teta a strýc odjeli do práce a Vance byl suspendován, takže byl doma se mnou. Zatímco já byla vzhůru a sledovala televizi, on ještě spal.
Byla jsem ráda, že se věci mezi námi se zase vyřešily...přišlo mi vtipné, že oba jsme se na sebe zlobili úplně bezdůvodně. Jasný důkaz toho, že jsme rodina, 2 puberťáci s horkou hlavou.
Vím, že teta Diane má někde schované album s fotografiemi, na kterých jsme jenom my 2 a pod každou bylo napsáno 'Nerozlučitelní'. Fotky zachytávaly celé naše dětství...když jsme byli batolata, když jsme si hráli na skluzavce, jak jsme lezli po stromech nebo kde jsme prostě všemožně pózovali, buď normálně nebo trochu praštěně...

Venku bylo krásně, tak jsem se rozhodla jít ven. V koupelně jsem měla oblečení ze včerejška...nemám ve zvyku nosit oblečení, co jsem nosila předešlý den, ale hej, Vance to dělá pořád...fajn, udělám pro dnešek výjimku. Jiné oblečení mám ve skříni v pokoji, ale já nechci Vance probudit.
Převlíkla jsem se, udělala si ranní hygienu a učesala se. Než jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, že si Vance bude dělat nejspíš starosti, kam jsem zmizela.
Vytáhla jsem zpod stolu blok s papíry, vytrhla jeden kus papíru, vzala tužku a napsala vzkaz:

'Dobré ráno/dopoledne/poledne, Vance!

Šla jsem se projít ven, tak se o mě neboj. Kdybys chtěl jít za mnou, najdeš mě potulovat se po ulicích s kamarádem na kole, co rozhazuje noviny do zahrad.

S pozdravem, Mell.'

Samozřejmě, tím 'kamarádem na kole' jsem myslela Billyho, napadlo mě, že by možná nebylo na škodu, aby se seznámili. Billy je velice dobrý kamarád. Nevím, jestli by si padli vyloženě do oka, ale možné je všechno.
Obula jsem si boty a šla ven. Spočítala jsem, že v tuto dobu by se měl Billy objevit jako každý jiný den. Tak jsem chvíli stála na chodníku a čekala.
Nemusela jsem čekat dlouho.
,,Ahoj Mellany!''
,,Zdarec poslíčku!'' dneska jsem měla dobrou náladu.
Dělali jsme to, co vždycky. Povídali si, Billy přitom házel noviny do zahrad ostatních lidí a smáli se.
Ani mě nepřekvapilo, když se zmínil o tom, co se stalo ve škole. Nemusí chodit do školy, aby věděl o co tam vlastně jde. Řekl, že ho to mrzí, ale já nad tím mávla rukou, že mi to nevadí. Znám Vancovy důvody, proč vzbudil strach z mého jména. Jistě, někteří budou mít stále své komentáře, ale všechno se zvládne.
,,Neděsí tě někdy Vance?'' zeptal se náhle.
,,Proč by mě měl děsit? Je to má rodina...tebe snad děsí?''
,,Trochu.'' přiznal.
Teď jsem fakt doufala, že se Vance už probudil, přečetl si můj vzkaz a rozhodl se jít za mnou...chtěla jsem Billymu ukázat, že Vance není tak děsivý, jak si všichni myslí. Ano, má svou agresivní stránku, ale své rodině a přátelům je věrný.

Ale ne, Vance nikde...škoda. Tak možná příště...