Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 31.- Nemůže pršet pořád

Jakkoliv to znělo jako klišé, začalo pršet. Použila jsem skateboard jako deštník a dala si ho nad hlavu, aspoň přestane smrdět jako obchod.
V dešti se špatně hledá, tak možná budu mít větší štěstí zítra, až se vrátím ze školy. Mám se tam zítra stavit, abych prodiskutovala věci s ředitelkou ohledně mého chování.
Všechny emoce se dostaly na povrch a mé oči začínaly rudnout, slzy splývaly s deštěm.
,,No super, tohle mi ještě scházelo.'' zamumlala jsem podrážděně a snažila se, aby se mi hlas nezlomil.
,,Necháme to na jindy, zdejší deště mohou být nemilosrdné.'' řekl Billy.
Otočila jsem se k němu. ,,Miluju déšť, protože když prší, tak nikdo nevidí, že pláču.'' tohle byla další říkačka mé mámy. 

Opravdu mám déšť ráda, ale někdy nám v určitých věcech nepomůže. Můžete se nachladit, vlasy se vám mohou nalepit do obličeje nebo přehlušuje zvuky, které se kolem vás dějou. A po dešti nikdo nemá rád bahno a to vlhko. 
Ale kdyby se člověk zaposlouchal, pochopil by, jak moc je déšť uklidňující. Ale nemůže pršet pořád.

Billy se na mě usmál. ,,Klidně se vybreč, zas bude líp a Vance bude brzy doma, uvidíš.'' 
Pravda je někde mezi. Jsem si jistá, že Vance dělá co může, aby se dostal ze spáru Chytače a mohl se vrátit domů, ale čeho se bojím je to, že už možná ani nedýchá.
,,Snad máš pravdu, poslíčku.'' po dlouhé době jsem znovu použila jeho přezdívku.
,,Ty jo, to jsem od tebe dlouho neslyšel.'' poznamenal.
Ušklíbla jsem se. Se slzami to vypadalo až děsivě.
,,Jak bych mohla zapomenout, vždyť ti to tak krásně sedí!''
,,Fakt?''
Přikývla jsem.
Ozval se hrom.
,,No, tak já radši půjdu, aby se o mě teta a strýc nebáli.'' řekla jsem trochu vystrašeně. Déšť mám ráda, ale bouře přímo nesnáším.
,,Souhlas, moje máma taky nemá ráda, když prší a já jsem venku.'' odsouhlasil Billy.
Oba jsme se rozloučili a Billy s Buddym rychle pelášili domů. Utíkala jsem po ulicích se skateboardem nad hlavou.

Když jsem zahlédla náš domov, neváhala jsem ani vteřinu a běžela okamžitě ke dveřím. Avšak jsem se stihla podívat do oken...mříže na našich...mých oknech, byly pryč! KONEČNĚ! Strýc je musel sundat, když jsem byla pryč...asi kvůli sociálce, aby si nic nemysleli.
Strýc je dnes doma, zpráva o zmizení jeho syna ho rozhodila natolik, že dneska raději do práce nešel. Totéž platí i o tetě. 

Vběhla jsem domu, zula se a spěchala do koupelny, abych se osušila a převlékla do něčeho teplejšího. Dala jsem si rychlou sprchu a převlíkla se do šedých tepláků a prostého černého trička. Byla jsem boso. 

Teta seděla v kuchyni a četla knihu, strýc usnul na pohovce před zapnutou televizí. Když jsem si sedla vedle tety, odtrhla svůj zrak od knihy.
,,Něco zajímavého?'' zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jenom jsou všude policajti.''
Teta so jenom povzdechla. Potom se podívala k nohám židle, na které jsem seděla a uviděla skateboard, který jsem koupila.
Usmála se, ale byl to ten smutný úsměv, její oči nebyly veselé. 
,,Krásný. Až se vrátí, určitě si ten skateboard zamiluje.'' řekla.
Teta se snaží nemyslet na nejhorší, což je něco, co na ní velice obdivuji. Já už nad tím malinko přemýšlím, ale stále se snažím věřit, že Vance si zvládne vybojovat cestu ven a vrátí se k nám.
,,Já vím. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že tenhle mu musím koupit. Těším se, až uvidím jeho překvapený výraz, až ho rozbalí.'' teda...doufám, že ten výraz uvidím...

Zazvonil telefon.
,,Počkej chvíli, možná je to policie.'' řekla teta a vstala zvednou telefon.
Zvedla telefon. ,,Prosím, Hopperová. Jé, to jsi ty! Jistě, předávám!'' teta se otočila na mě.
,,Zlato, volá ti Finney.'' 
Finney? Kde na nás vzal číslo?
Vstala jsem a převzala sluchátko.
,,Finney?''
,,Ahoj Mellany. Slyšeli jsme co se stalo.'' chvíli se odmlčel. ,,Možná vím kdo by nám teď mohl pomoct.''
Zafuněla jsem. ,,Kromě policie a detektivů nám teď nikdo pomoct nemůže.''
,,Ale může. Vysvětlím ti to, ale ne přes telefon. Zítra by nemělo pršet. Mohl bych k tobě zítra s Gwen a Robinem po škole zajít?''
,,Hmm, zeptám se, počkej chvíli.'' zakryla jsem sluchátko a zavolala na tetu. ,,Teto, můžou se sem zítra stavit mí kámoši?!''
,,Každý řešíme svůj smutek jinak co? Ano, můžou!'' zavolala nazpátek.
Vrátila jsem sluchátko k ucho. ,,Tak prý jo. Co takhle zítra ve 3 odpoledne?''
,,To by šlo. Těším se!''
,,Taky taky, tak se měj!''
,,Ty taky a drž se! Ahoj!'' zavěsili jsme.

Jak to Finn myslel? Kdo jiný by nám ještě mohl pomoct? Nedává to smysl...
Šla jsem do obýváku. Strýc měl ruce v dlaních a teta ho hladila po zádech. Muselo ho to tvrdě poznamenat...jeho jediný syn je pryč.
Sedla jsem si vedle něj a dala mu ruku na koleno. 
Strýc vzhlédl a podíval se na mě. ,,Mell, zlato, řekni mi...snažil jsem se dost?'' zeptal se zoufala. Jeho výraz byl zničený, plný strachu a bolesti.
Snažil ses až až, ale šlo to i líp...kdybys tenkrát prostě zavolal policii, když nás ta dodávka pozorovala...počkat! Dodávka? Může s tím mít ta dodávka něco společného? Řidič dodávky nás sledoval podezřele dlouho, potom se z ničeho nic vypařil...znamená to něco? Vyčmuchal si nás, potom dělal jako by nic a pak když jsme na něj zapomněli, šel do akce a unesl Vance? Na to přijdu, musím!
Nemůžu mu ale teď říct, že to s tou ochranou přehnal, to by ho složilo ještě víc. Chtě nechtě, musím znovu lhát.
,,Strýčku, dělal jsi co si mohl. Nebyla to přece tvoje vina.'' snažila jsem se, aby to znělo povzbudivě.
I když mi Vance jednou řekl, že bych byla skvěla terapeutka, strýc to zjevně viděl jinak. Znovu si složil ruce do dlaní a brečel dál.
Poraženě jsem zavrtěla hlavou. 
,,Mell, byl to dlouhý den, běž si trochu odpočinout do pokoje.'' pobídla mě teta, která se stále věnovala utěšování svého muže.
Nic jiného mi nezbývalo, tak jsem šla.

Sedla jsem si na postel do tureckého sedu. Ze stolku jsem sebrala fotografii mých rodičů. Přála jsem si, aby tu teď mi rodiče byli...můj táta dokázal vyřešit i ty největší trable, možná by věděl, jak nám všem zvednout náladu. Ale byl pryč, máma taky a Vance taky. Ne, ne, o dalšího člověka už nepřijdu! Nedovolím to!
,,Co byste udělali vy?'' zeptala jsem se, i když bylo jasné, že mi nikdo neodpoví. ,,Snažím se zůstat silná, ale je to tak těžké. Nemohu být teď uplakaný slaboch, musím tu teď být pro ostatní. Myslíte, že to zvládnu?''
Pateticky jsem si chvíli myslela, že uslyším hlas ze záhrobí od mých rodičů a poradí mi, ale to je nemožné...musím přestat být paranoidní.

Lehla jsem si, přikryla a pokoušela se usnout. Za pomocí deště za oknem se mi to po několika desítkách minut snažení povedlo.

''Nemůže pršet pořád'' je hláška z jednoho filmu, uhodne někdo ze kterého?
Poradím vám, že ten film je z 90 let. Ostatně, tenhle film patří mezi mé nejoblíbenější🖤

Uhodne i někdo co tím Finney vlastně myslel?
Kdo jiný by mohl pomoct s hledáním? 

Co se stane dál?
To se dozvíte v další kapče! Snad se tahle líbila🥰🥰

Dejte hvězdičku, nebolí to! Mějte se krásně,
vaše Alyra🫰🫰