Nemluv s cizími [Černý telefon FF]

Kapitola 36.- Na řadě

Leknutím jsme od sebe uskočili a chvíli jen tak zírali na černou obrazovku televize, vstřebávajíc informaci, že vypadly pojistky.
Jakmile jsme se trochu vzpamatovali z toho náhlého šoku, odkašlala jsem si a pročistila si tak krk.
,,Vítr asi rozhodil pojistky, skočím se tam podívat.'' vstala jsem a vytáhla za zásuvky pod televizí strejdovu baterku.
,,Mám jít s tebou?'' zeptal se Robin a už se chystal vstát.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, nemusíš. Vrátím se za minutku.'' s tím jsem šla do chodby, obula se a vyšla ven před dům, kde jsme měli pojistkovou skříňku.

Obešla jsem tetiny hortenzie a strejdův dřevěný přístřešek pro jeho auto (teta má auto v garáži). Šla jsem za roh a mě se naskytl pohled na pojistkovou skříň...

Pojistky nebyly vypadlé...

Vítr je nerozfoukal...

Tohle nebyla náhoda...

Posvítila jsem baterkou na pojistkovou skříň a co v ní vidím? ZASEKNUTOU SEKERU!
Vloupání? Pokus o vystrašení? Hloupý vtip? Blbost! I tohle by na vtipálka bylo moc! Protože...do prdele, v pojistkách se zarytá posraná sekera!

Začala jsem couvat pozpátku, vůbec jsem nevěděla, co se děje...bála jsem se.

A pak se to stalo...

Zrovna, když jsem chtěla přes napůl otevřené okno zavolat na Robina, někdo mě zezadu popadl kolem krku a se zaškobrtnutím si mě přitáhl k sobě. Celou délku paže mi omotal kolem celého krku, ale vyloženě mě neškrtil, pouze mi trochu vyrazil dech. Baterka mi vypadla z ruky.
Druhou rukou mi zakryl ústa.
Potom jsem slyšela promluvit hluboký, mužský hlas: ,,Neboj se, všechno je v pořádku.'' jestli tohle měla být slova útěchy, tak ani v nejmenším nezabrala.

Zakousla jsem se útočníkovi do ruky, kterou mi zakrýval ústa. Křičel tlumeně, zjevně se záměrně snažil nekřičet nahlas, aby neupozornil okolní lidi v domě od vedle nebo naproti. Má dost pevnou vůli.
Nepustil mě, přetrpěl to. Ale tlak na mých rtech se alespoň trochu uvolnil.
,,ROBINE!'' křikla jsem, i když to bylo víceméně stále přes jeho ruku.
,,Pšššštt.'' zašeptal mi do ucha.
Potom rychle sáhl za sebe a než jsem stačila znovu na Robina zavolat, něco mi nastříkal přímo do pusy. Pepřák nebo uspávadlo? Trocha obsahu toho spreje se mi dostala do očí a pálilo to tak moc, že bych se ani nedivila, kdyby mi se mi vypálily přímo z důlku.
Zároveň s pálením očí se mi najednou začalo chtít spát...mé vidění se začalo rozmazávat a černat.
,,Robine...'' naposledy jsem zamumlala jako poslední prosbu o pomoc a doufala, že mě slyšel...
Asi ne...určitě ne. Nikdo pro mě nepřišel.
Pak už jsem neviděla nic, jenom tucet černých balónků nad sebou a povědomou černou dodávku s nápisem ''Abracadabra''.

Chytač je ten řidič dodávky.

On je ten únosce dětí...

A jedno z těch unesených dětí...jsem nyní i já.

Z pohledu vypravěče

Robin seděl na pohovce a čekal na návrat své kamarádky. Řekla, že se vrátí za minutu, ale z minuty se stalo 10 minut.
Začal se znepokojovat, navíc měl pocit, jako by před pár okamžiky slyšel něco venku spadnou a pak, jak někdo tlumeně volá jeho jméno. Nebyl si jistý, jestli jenom neměl slyšiny, možná ho nikdo nevolal.

Ale po těch 10ti minutách čekání toho měl dost. Vstal a vydal se ven. Nevěděl, kde mají Hopperovi pojistkovou skříňku, ale to ho v hledání nezastavilo.

Prošel kolem hortenzií paní Hopperové a kolem dřevěného přístřešku pro auto od pana Hoppera.

Konečně našel onu pojistkovou skříňku.