SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Tíha vzpomínek

Poté, co pověděl Brumbálovi celý příběh o návštěvě na Malfoy Mannor se pod náporem nečekané únavy sesunul do kožené křesla a zoufale si promnul kořen nosu, černé oči měl přivřené a čelo mírně nakrčené, řvoucí myšleny mu nedávaly pokoje. Brumbál ho jemně, avšak starostlivě pozoroval. 

„Víš, co musíš udělat, Severusi."

Věděl. Moc dobře věděl, ale nenáviděl to. Jen ne nepatrnou chvíli si dovolil nenávidět všechny ty pocity, které ho svazovaly. Avšak jediná vzpomínka na Lilyin vlídný úsměv a veselé, zelené oči ho donutila cítit se provinila za něco takového. Stále ji miloval. Byla tím nejčistším, nejnevinnějším stvořením v jeho životě.

„Kdybyste ji viděl Brumbále, vypadala jako Lily, ale to chování bylo tak...Malfoyovské." 

A to mi trhalo srdce.

„Neudělej stejnou chybu, jako s Harrym, drahý chlapče."

„S Potterem jsem se nedopustil žádné chyby," odvětil černovlasý muž tvrdohlavě a vzpurně se zamračil. Jeho hlas zamezoval veškerý odpor, Brumbál neodpověděl, jen naklonil hlavu blíže k Severusovi a věnoval mu prazvláštní pohled –  pravděpodobně šlo o soucit prolitý lítostí. Zamračil se na ředitele o něco víc a prudce vstal. 

„Je to arogantní spratek." 

Starý muž nesouhlasně zamručel.

„Postarej se o to nebohé děvče, pravděpodobně má už spoustu nepěkného za sebou."

Severus se automaticky takové tvrzení snažil popřít, ale vzpomínka na Malfoyův tón když mluvil o své dceři, a to s jakým pohrdáním ji nazval bastardem, jak lehce mluvil o její smrti... ne, nedalo se odporovat.

„Dcera Lily Evansové bezesporu vyrostla bez přátel, patřičného vzdělání a lásky. A to by ovlivnilo v jádru i toho nejčistšího člověka, Severusi, nezapomeň na to."

~~~

Temnou místnost, jež sídlila v chladném podzemí, prosvětlovala jemná záře několika svíček. Ve vzduchu se mísil pach bylinek a výparů vznášejících se nad mosaznými kotlíky. Jediný zdroj silnějších paprsků poledního slunce bylo okno lemující mřížemi.

V místnosti vládlo ticho. Smutné, tíživé ticho.

Profesor lektvarů, Severus Snape, seděl v koženém křesle, v pravé ruce něžně držel černobílou fotografii dvou mladých lidí. Přesněji studentů. Veselá dívka se nakláněla k poněkud zamračenému klukovi, jemuž umaštěné, černé vlasy svisle spadaly na ramena. Drobné dívčí ruce se něžně dotkly jeho poněkud většího nosu. Zasmála se o něco víc, když se zamračený výraz jejího kamaráda prohloubil. V očích se mu však leskla něha. Taková něha, kterou Severus nebyl schopen dlouhých čtrnáct let znovu cítit.

Už několik let nezažil ten příjemně hřejivý pocit na srdci. Měl pocit, že už ani nebušilo správně. Fungovalo jen, aby mohl přežít, nikoliv žít.

Nesnažil se si odpustit tu chybu, kterou spáchal. Chybu, která zabila jedinou osobu, jež v něm viděla dobro. Nejdřív ji od sebe odehnal, a pak ji zabil.

Nezkoušel si odpustit, protože věděl, že by to nedokázal.

Snaží se jen vykoupit. Nezaslouží si odpuštění. Jen vykoupení.

Pomalu zavřel oči a vychutnal si poslední sekundy bolestného vzpomínání, které mu však připomínalo, že má stále ještě nějaké city. Opatrně odložil fotografii zpět do staře vypadající krabičky, která se sekundu na to prudce zavřela a zamkla. A pak se s tichým 'puf' přemístil.