Nathalia je jedinou dcerou nejen Lily Evansové, ale také Luciuse Malfoye, který se ji všemi možnými způsoby snaží skrýt. Nikdo jako on by se nechlubil znásilněním mudlovské šmejdky. Z neznámých důvodů ho však Temný pán neporušitelným slibem donutí...
Přestože se vysoký muž s černými vlasy, končícími těsně nad jeho rameny, nacházel v dlouhé kamenné chodbě jasně slyšel a cítil, že se počasí v posledních dnech nijak nezlepšilo. V sídle bylo o něco chladněji než obvykle, což značně přesahovalo bod snášenlivosti. Vítr s nevídaným náporem bojoval s kamennými základy Malfoy Manor, avšak jediné co se mu podařilo roztřást, byly staře vyhlížející okenice.
Až na to psí počasí se vše zdálo být naprosto normální. Pokračoval v rutině posledního měsíce, kdy musel skoro každý den tolerovat tu zrzavou holku a pilovat s ní jeho vlastní trpělivost, o které si myslel, že je po těch letech v Bradavicích na dobré úrovni. Ona ho však velice rychle vyvedla z omylu.
Čím blíž byl u jejího pokoje, tím víc a víc se jeho iluze o běžném dni rozplývala. Zvuk naříkajícího větru přehlušila líbezná, klavírní hudba z níž by citlivějšímu člověku nepochybně mohla naskočit husí kůže, jemu však nikoliv. K hudbě nikdy žádný větší vztah neměl, dokázal však poznat kvalitní hraní, za níž se toto nepochybně dalo považovat.
Zastavil se před její komnatou, netrvalo dlouho a povšiml si pootevřených dveří. Nervózně vydechl, připravil hůlku a následoval líbezný zvuk, jež se zdál být s každým krokem o něco hlasitější. Byl skoro na konci chodby, když si všiml další místnosti, jíž předtím nevěnoval větší pozornost. Dveře byly otevřené. Nejtišeji jak jen dovedl, si stoupl do výklenku a upřeným pohledem zkoumal situaci.
Vypadalo to opravdu zvláštně. Komnata byla zaprášená, chuchvalce pavučin zdobily snad každičký roh. Okna, která s hlasitými, vrzavými zvuky odolávala náporu neustupujícího větru, lemovaly železné mříže. Stejně, jako v pokoji rusovlasé dívky, jež seděla u staře vypadajícího klavíru z ebenového dřeva s oprýskaným lakem.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Nevšimla si ho, měla v ten moment svůj vlastní, ničím nerušený svět doprovázený líbeznými tóninami. Její drobné, pohublé ruce, na nichž si Severus i na vzdálenost tří metrů dokázal povšimnout dobře zhojených ran s doživotním následkem v podobě tří ošklivě viditelných jizev, samovolně, plynule klouzaly po klávesách. Pohledu do tváře s porcelánově bílou pletí mu zabraňovaly její husté, vlnité vlasy, jež spadaly do poloviny zad. Ve chvíli, kdy mírně pozvedla bradu, aby vyhlédla z okna, si mohl změřit její drobnou tvář. V záři visících loučí se zaleskla jediná, pomalu stékající slza. Na moment jakoby Severus ztratil schopnost ovládat své pocity. Jeho pracně vybudovaná zeď se sesypala jediným fouknutím slabého vánku.
Pocítil nepříjemný tlak na srdci. Ačkoliv se během každého setkání snažil vyvrátit její podobnost s Lily, teď to popřít nemohl. Vzpomněl si, jak Nathaliinu matku utěšoval, když se zase pohádala se svojí nelidsky krutou sestrou. Ve tváři měla stejnou bolest, jako její skoro dospělá dcera. A on ji, ačkoliv v tom nebyl vůbec zběhlý, nemotorně objal. U Nathalie to nepochybně udělat nemohl, nenechala by ho. Nemohla k němu mít nijak velkou důvěru. Nemyslel si, že by jeho poslednímu gestu, kdy jí pravděpodobně zachránil život, přikládala nějak velkou váhu. Byl naprosto bezbranný. Netušil, čím by dokázal utišit její bolest a zahojit šrámy způsobené tímto stylem života. Mohl možná tak zabít Luciuse Malfoye, ale to by ničemu nepomohlo ... zatím.
