SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Sladká pravda

Srpnové dny v Anglii byly toto léto obzvlášť teplé, ten dnešní však nikoliv. Nečekané ochlazení donutilo zůstat v pohodlí svých domovů i ty největší otužilce. Mezi něž černovlasý muž, kráčející po polní cestě, jež vedla k vysokému dřevěnému domu, rozhodně nepatřil. I tak ho však neodkladné povinnosti donutily na sebe použít deštivzdorné kouzlo a vyjít ven.

Severus se zastavil u domu, který by vyšší vrstvě nepochybně připomínal spíše jakousi chátrající chatrč. Mlčky vydedukoval, že finanční situace rodiny Weasleyových se určitě nezlepšila. A poté jemně zaklepal na dveře, jakoby se bál, že by se při větším tlaku mohly rozpadnout.

Nemusel čekat dlouho a objevila se zrzavá, usměvavá žena menšího vzrůstu, jež celým svým vzhledem připomínala typicky vypadající "maminku" v domácnosti. Na sobě měla volné, lehké šaty s kytičkovým vzorem, střih byl nepochybně správnou volbou, vzhledem k její kypré postavě. Na její tváři, o níž Severus nepochyboval, že zářila vlídností na kilometry daleko, se objevil hřejivý, mateřský úsměv, který na muže však nepůsobil ani tak příjemně, jako zvláštně. Nevěděl, jak se má v její přítomnosti cítit. Molly Weasleyová se tvářila jakoby měla mateřskou náruč otevřenou pro každého, na což on rozhodně nebyl zvyklý.

„Ach, Severusi, to je mi ale překvapení," pronesla žena překvapeným, avšak přátelským tónem a v malých očích se jí prapodivně zalesklo.

„Molly," přivítal ji nečitelným tónem, a s kamenným výrazem kývl na pozdrav, „jsem zde na žádost Brumbál."

„Ach," vydechla a přes tvář se jí mihl záblesk nejistoty a starostí, „stalo se něco?"

„Nejdřív bych si rád promluvil s panem Potterem."

Molly bez okolků uhnula na stranu a rukou mu pokynula, aby šel dál. Vešel do místnosti, jež byla ve stavu, který by u sebe doma nestrpěl ani minutu. Neměl rád chaos, který tu neomylně vládl. Přesto všechno musel však v koutku duše uznat, že dům působil útulně a dětem Weasleyovým nepochybně teplo rodinného krbu nechybělo. Což se o Severusovi říct nikdy nedalo.

„Hned ti Harryho zavolám, vydrž."

Dřív, než se však žena stihla otočit a zavolat na chlapce, který přežil, spatřil Severus periferním viděním, jak se po schodech mihlo několik rudých hlav v závěsu s černovlasým chlapcem. Všichni mladší Weasleyovi nastoupili do kuchyně, očividně očekávajíc oběd, přičemž jim při pohledu na obávaného profesora lektvarů úsměv ztuhl na rtech a hlad přešel. Dvojčata se tvářila obzvlášť nešťastně. Pravděpodobně se bála, že odhalil některé jejich skryté žertíky v Bradavicích.

Když si Molly nervózně, avšak velmi rázně odkašlala, všichni jakoby se probrali a sborovně profesora pozdravili. Stále se však nepřestávali tvářit vykolejeně, ve výrazu malé Ginny nechyběl ani děs, zatímco dvojčata nervózně přešlapovala a vyměňovala si prazvláštní pohledy.

K překvapením všech v místnosti jedinému komu se rozzářily oči štěstím byl Harry Potter.

„Pane profesora, já Vás tak rád vidím!" vyhrkl, přičemž si očividně neuvědomoval, co vlastně jeho slova znamenají, protože hned na to se nervózně poškrábal na zátylku. Ron, jež stál po jeho pravici, měl problém udržet vážnou tvář, během vynakládání celé své vnitřní síly zrudl jako rajče. „Humh, chci říct... já... zrovna jsem vám šel poslat sovu."

Chlapec vítězoslavně zamával dopisem, jež svíral v ruce a zářivě, jako nevinný andělíček, se na profesora usmál. Ten však jen pozvedl pravé obočí a autoritativně si složil ruce na hrudi. Měl by tomu drzému spratkovi připomenout, s kým mluví!