SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Pomsta

Seděla v kabinetu profesora Snapea a tupě hleděla na kamennou zeď. Nebylo tomu ani půl hodiny, kdy spatřila Cedricovo mrtvé tělo. Přehrávala si všechny jejich společné vzpomínky. První polibek, ples, lekce přemísťování. Představovala si, jaké by to asi bylo, kdyby se vrátil živý s pohárem v ruce. Usmál by se na ni. Ona by se mu vrhla šťastně kolem krku a o prázdninách by s ním utekla. Procestovali by celou Evropu. A byli šťastní, protože by mohli být spolu.

Jenže to se už nikdy nestane. Věděla to velmi dobře, protože pokaždé její myšlenky končily stejně... u těch očí. Prázdných, mrtvých očích... věděla, že ji budou pronásledovat do konce všech dnů. V místnosti byla sama. Hrad propadl v chaos a profesor přirozeně musel zasáhnout. Viděla, jak ji neochotně opouští, ale byl ráda. Potřebovala být sama.

Dveře náhle zavrzaly. Nikdo v nich nebyl. Tedy dokud nepohlédla až k samotné podlaze a nespatřila maličkou Meadow. Bolestně přivřela oči. S jakou intenzitou se jí náhle vybavil Cedricův šťastný pohled, když uviděl, jak nadšena z malého zvířátka je. Přešla k její noze a jemně se o ni otevřela, jako by cítila smutek své majitelky. Zamňoukala, prosíc o pozornost.

Nathalii to znova rozplakalo. Sedla si na chladnou zem a vzala chlupatý drobek do náručí. Kotě se k ní oddaně přitulilo. Vypadalo to, že všemu rozumí. Vehementně olizovalo Nathaliinu tvář, předlo, tulilo se. Avšak dívka tak plakala víc a víc, protože měla pocit, že v rukou drží to nejcennější, co jí po chlapci zbylo.

Schovala Meadow do náruče, protože cítila, jak se vnitřně třese. Ten známý pocit... následek toho, že potlačovala své pocity. Lektvary v policích se začaly neposedně vrtět. Věděla, že za to může ona. Kdyby se jen trochu snažila, mohla by to zastavit, ale ona nechtěla. Chtěla zakřičet, a tak to udělala. Z plných plic, dávajíc do toho všechnu svou bolest ze ztráty. Chtěla dát průchod své moci. Stovky lahviček s těmi nejvzácnějšími lektvary explodovaly a tisíce drobných střepů se rozletělo do všech stran.

Stihla včas vyčarovat štít a uchránit tak sebe, i malou vyděšeně kníkající kočku. Bylo toho na ni jednoduše moc. Vstala, prohlížejíc tu spoušť. Necítila ani trochu lítost, ani trochu výčitek. Teď, když všemu dala průchod, zbyla jen... prázdnota.

Takto by tam stála, dokud by ji nenašel rozzuřený profesor a nevynadal ji. Kdyby neucítila zvláštní pocit kolem žaludku a na hrudi. Tisíce kamenů sedící na tlukoucím srdci. To stejné, co cítila, když byl Harry nebezpečně dlouho pod hladinou. To samé, co ji donutilo dnes vstát a vrhnout se k labyrintu. Tentokrát však už tušila, co to znamená. Její bratr je v nebezpečí.

Magie je mocná. Už v dávné historii se nacházeli sourozenci, jejichž magická jádra byla natolik propojená, až mohli vycítit, když byl jeden z nich v nebezpečí. Většinou něco takového bylo mezi dvojčaty, v jiných případech to bylo velmi ojedinělé. Připomínala si úryvky z knih, které dříve četla, když poslušně následovala svůj instinkt.

Kdyby jí někdo odchytl a zeptal, kam běží, nebyla by schopná odpovědět. Prostě tam někde... kdesi hluboko, věděla, že to ví. Běžela, lapajíc po dechu, vnímajíc onen prazvláštní pocit. Řídila se jím, až doběhla do cíle. Zastavila se u kabinetu Alastora Moodyho, odkud slyšela známé hlasy.

„Krev, která proudí v těchto žilách, koluje i v těle Pána Zla," slyšela Moodyho slova. Pozorně poslouchala, hůlku připravenou. Jen čekala... čekala na vhodný moment.

„Představ si, jak mě odmění, až se dozví, že jsem jednou provždy umlčel slavného Harryho Pottera!"

„Bombarda Maxima!" Vyjekla v ten moment Nathalie, vyhazujíc tak dveře do povětří. Získala moment překvapení na svou stranu, jak ji celý dlouhý rok profesor Snape učil. A teď se jí to podařilo. Vítězně se usmála, rentgenovým pohledem skenujíc šokovaného Moodyho.

„Expelliarmus!"

Jediným mávnutím hůlky ho nechala odlétnout na druhou stranu místnosti. Pocítila takový nával vzteku a nenávisti... s odporem sledovala muže, který se pokoušel v bolestech vydrápat na nohy. Jak moc jím pohrdala.

„Tohle celé máte na svědomí vy," řekla ledově chladným hlasem. Harry si uvědomil, jak moc se v ten moment podobala Snapeovi. Ani nemrkla, moc z ní přímo sálala. „To kvůli vám je Cedric mrtvý," procedila skrz zaťaté zuby. Konec hůlky se jí třásl vzrušením a touhou... touho ho zabít. Pomstít toho, jehož milovala. Donutit ho zaplatit...

Věděla, že mocná je na to dost. Slyšela Severusovo varování o propadnutí temnotě, ale nebyla dostatečně silná na to ho poslechnout. Ona to chtěla. Chtěla, aby nejen zemřel, ale i trpěl. Trpěl aspoň ze setiny tak, jako teď ona.

Už hůlku nepotřebovala, cítila to od momentu, kdy se tiskla k Cedricovo tělu, zmáčená kapky vody padajícími z čirého nebe. Překonala bod zlomu, ale za strašlivou cenu... a teď to hodlala využít pro svůj prospěch. Pro pomstu. Spokojeně se usmála. Kdo řekl, že se nebude cítit skvěle? Protože ona měla pocit, jako by náhle mohla dobýt celý svět.

Ležérně máchla rukou. Přímo z konečků jejích prstů se linul proud čiré tekutiny, pohlcujíc tělo Alastora Moodyho. Její bratr to všechno sledoval s děsem a úžasem zároveň. A ona tomu slastnému opojení moci sekundu po sekundě propadala víc a víc. Bez jediné výčitky či zaváhání pozorovala, jak se tělo muže zmítá, snažíc se dostat pryč, panikařil... toužil se nadechnout. Umíral. A jí to bylo jedno. On si to zasloužil... stejně tak, jako každý, kdo kdy ublíží jejím nejbližším.

„Dost!" Ozvalo se náhle. Škubla sebou, poznávajíc známý hlas svého učitele, ale nepovolila. Mohl by na ni být pyšný! Jak mocná náhle je... kolik toho dokáže!

„Nathalie," uslyšela za svými zády hlas ředitele, „vím, že to bolí, ale ty přeci nejsi vrah, děvče..."

„Vy nemáte ani ponětí," zavrčela temně, „co já jsem."

„Já ano," promluvil opět učitel lektvarů, který byl schopen jako jediný doopravdy upoutat její pozornost, „jste někdo, kdo ztratil příliš mnoho a získal velmi málo. Ale když se poddáte pomstě... nezbude už vůbec nic. Já vám slibuji, že až toho muže zabijete, budete cítit jen prázdno. A poté se probudíte a zjistíte, že nejste nic víc, jen obyčejným vrahem. Vy máte na to být lepší, Nathalie..."

Se slzami v očích povolila. Voda, svírající Alastora ve smrtelném sevření, se rozprskla všude po zemi a sípající muž dopadl na zem. Lapal po dechu, vykašlávajíc tekutinu z plic. Ani na sekundu z něj nespustila oči. V duchu prosila, aby jí dal záminku a ona mohla... dokončit co začala.

„Nebohé děvče," vydechla profesorka McGonagallová a jemně jí stiskla rameno. Poté se všichni profesoři přesunuli k muži. Ještě stihla zaregistrovat upřený pohled profesora Snapea. Pouze přikývla na znamení díku. Zkoumavě si změřila svého bratra, z jehož reakce měla největší obavy.

On na ni však hleděl očima plnýma... pochopení. Byl překvapen, to nemohl popřít, ale chápal, jak moc může být něco takového lákavé a jak snadno tomu člověk může propadnout. Nevinil ji, jak by jen mohl. Sám s tímto nutkáním nejednou bojoval.

Cítila se náhle tak slabá. Poslouchala rozčílené hlasy, kmitala pohledem mezi Harrym a Alastorem, jež nabíral podobu jiného muže. Zrychleně dýchala, snažíc se tak zastavit třesoucí se tělo. Zatmělo se jí před očima, nohy jí definitivně vypověděly službu. Svou první větší zkušeností s živlem vyčerpala všechny své síly, bylo toho na ni jednoduše už moc.

Ještě než dopadla, uslyšela Harryho výkřik, který jí jen taktak zachytil. Nemínila s ničím bojovat. Potřebovala zavřít oči... nechat se lapit tmou... poddat se únavě, fyzickému i psychickému vyčerpání.

Možná už se neprobudí. A její bolest tak navždy skončí.