SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Svěření

Už časně zrána polní prašnou cestou kráčela rusovlasá dívka, jejíž blankytně modré oči užasle pozorovaly proměňující se okolní krajinu. Stromy s přicházejícím podzimem nabíraly překrásných odstínů a mírný pokles teplot byl překvapivě příjemný. Pyšně si na sebe oblékla svůj zmijozelsky zelený svetr a v kožených kozačkách osamoceně šlapala do Prasinek.

Působila opuštěně. Spokojený výraz v její tváři však napovídal, že si toto samostatné seznámení s příchodem nového ročního období užívá. V půli cesty však byla přerušena hlasitými přibližujícím se kroky. Prudce se otočila, přičemž její tmavě rudá hříva oslnivě zavlála, a roznesla po okolí vůni heřmánku a jahod.

Rychle se uvolnila, když rozeznala tvář své spolužačky.

„Tasmin," odtušila, jak nejchladněji jen dokázala, překvapení v její tváři však zůstalo nezastřené.

„Ahoj," vydechla smutně dívka a v jejích čokoládových očích se s paprsky vycházejícího slunce zalesklo provinění, „jsem ráda, že jsem na tebe narazila."

„Jistě, spolužačkám sdílející stejnou kolej se to moc často nestává," pronesla s neskrývanou ironií v hlase Nathalie, ve tváři kamenný výraz.

„Mrzí mě, jak jsem se k tobě chovala," vychrlila rychle hnědovláska a nervózně přešlápla.

„To nemusí. Nic si mi neudělala. Vlastně si neměla ani kdy, při ignorování to moc nejde. Každopádně ti to nevyčítám. Vždyť přeci... kdo by měl zájem bavit s holkou, která je neustále terčem posměchu a pomluv," hlas Nathalie byl bez emocí, její lesknoucí se oči však prozrazovaly, jak moc ji to doopravdy zasáhlo. Tasmin neměla odvahu do nich pohlédnout.

„Ty to nechápeš, Nathalie," vydechla zoufale dívka naproti ní a konečně odlepila oči od země a úzkostlivě na ni pohlédla. „Chci se s tebou přátelit, nevěřím všem těm povídačkám, co kolují, ale nemohla jsem to všechno prožít znovu..."

„Co myslíš?" Optala se o něco citlivější hlasem Nathalie. Tasmin k ní přistoupila o něco blíže a nervózně se rozhlédla.

„Nejsem čistokrevného původu," šeptla nejtišeji, jak jen dokázala a nervózně uskočila, jakoby zem pod ní žhnula. „Moje mamka je mudla. Učí na základní škole matematiku a taťka dělá na ministerstvu. Když jsem nastoupila a dostala se do zmijozelu, rozhodla jsem si to nechat pro sebe, jenže Dracův otec se znal s tím mým takže, však víš, za chvíli to věděli všichni v naší koleji. Bylo to peklo! Ti, kteří odmítají, aby čest Salazara Zmijozela pošpiňovali kříženci jako jsem já, mi to dávali jasně najevo.

„A ten zbytek se bál se mnou cokoliv mít, protože si to nechtěli rozházet se smetánkou. Neměla jsem žádné přátele, byla neustálým terčem všech pomluv a posměšků dokud... no... si se neobjevila ty. Všechna pozornost se přesunula na tebe. Prvotně když jsem tě viděla, jsem si říkala, že bych si konečně mohla najít kamarádku. Vypadali si, že se něčím takovým jako je původ druhých nezaobíráš, jenže potom co se kolem tebe a tvého bratra začaly dít ty divný věci... prostě jsem to nechtěla prožít znovu, tak jsem se radši stáhla," domluvila i přes knedlík v krku, který se jí postupně vytvořil. Chvíli bylo ticho, Nathalie si ji měřila bedlivým pohledem, nakonec smířlivě přikývla a kamenná krusta kolem ní pomalu opadla.

„Ten, kdo soudí druhé podle jejich původu je v mých očích ubožák a nezaslouží si, aby ses jím byť jen trochu zaobírala. Mám tohle chápat tak, že se chceš dál přátelit?"

„Ráda bych," přikývla Tasmin a na rtech se jí objevil lehký úsměv, když si všimla změny postoje své spolužačky. „Je mi líto, že jsem to pokazila. Už tě v ničem nenechám, dobře?"