SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Vánoční ples

Nathalie si ani nestíhala uvědomit, jak rychle nastal čas Vánoc. Byla celé dny ponořena v knihách a zabývala se svým samostudiem. Pokroky byly, ale malé. A to ji nesměrně vytáčelo, vzhledem k tomu, kolik času do toho investovala. A když už náhodou se naskytl moment volna, strávilo ho ve společnosti nesmírně nepříjemného profesora Snapea, neustále odolávajíc vpádům do její mysli. Nešlo si však nevšimnout, že s jejími rostoucími elementárními schopnostmi, přicházelo zlepšení i v nitrobraně.

A v neposlední řadě tu byl Harry, a to zatracené vejce, které se jim nedařilo rozlousknout. Potřebovali nutně zjistit nápovědu k dalšímu úkolu, a ať zkoušeli co zkoušeli, stále slyšeli jen uši rvoucí zvuk. Věděla, že se mohla zeptat Cedrica, ale k něčemu takovému se chtěla sklonit až v čase nejvyšší nouze. Teď už nebyl čas nad tím přemýšlet, blížila se ona noc, na níž se převážně dámské obyvatelstvo hradu hladově třáslo.

Ve Velké síni to vypadlo, jako v ledovém království. Ze stromu visely zmrzlé rampouchy a ve vzduchu se točily stovky sněhových vloček, které přirozeně sloužily pouze jako atrapa a dřív, než mohli na kohokoliv dopadnout se ladně rozplynuly. Kolejní stoly byly odsunuty pryč, aby bylo dostatek prostoru na tančení. V rozích mohli přítomní najít něco malého k snědku, a hlavně dostatek nápojů, včetně malinového punče či dýňového džusu. Dokonce i profesoři, jejichž zásluha tato nádhera byla, se těšili na trochu toho povyražení a večerní zábavy.

Všichni, až na jednoho. Profesor Snape otráveně stál v sálu, poslouchajíc nadšené štěbetání jeho kolegyň, které se očividně rozhodly zhodnotit každý outfit, který doteď zahlédly. Ve tváři měl mnohem větší dávku apatie a zhnusení než kdy jindy. Náhle se sálem začala linout líbezná hudba a pozlacené dveře se otevřely dokořán, odhalujíc prvotní nastoupení všech šampionů. A tam ji spatřil.

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že to je ona. Evansová ladně kráčela, zavěšená na paži Cedrica Diggoryho. Na rozdíl od ostatní se neusmívala, ve tváři měla ledový výraz a s každým její krokem do místnosti vcházela postrádaná elegance. Nikdy, až do teď, mu nedocházela její ženská stránka. Bral ji jen jako malou, hloupou holku, dceru jeho zemřelé Lily, ale náhle... náhle před ním kráčel úplně někdo jiný. Neznámý, jež svou krásou vyrážel dech všem přítomným. Ani si nepamatoval, kdy naposled byl něco či někoho schopen, byť jen ve své mysli, nazvat krásným.

Její zmijozelsky zelené, dokonalé padnoucí šaty k tomu však přímo vybízely. Barva překrásně kontrastovala a vyzdvihovala její alabastrově bílou kůži. Vršek se spadlými ramínky odhaloval dekolt, včetně mírně vystouplých klíčních kostí. Byl posetý tisíce drobnými kamínky, jež se dokonale prolínaly se saténovou lesknoucí se sukní sahající až k zemi. Rozparek do půlky stehna odhaloval část její pravé nohy pokaždé, když došlápla. Což by se dalo nazvat uměním, vzhledem k výši stříbrných střevíců.

Pozoroval, jak lehce následovala každý taneční krok jejího partnera. Postupně doplula po parketu až k němu, a on si tak mohl její tvář prohlédnout zblízka. Jindy neposedné, dlouhé vlasy měla stažené do volného drdolu, z něhož jí spadalo několik kudrlin, které jí tak rámovaly drobné rysy v obličeji. S každou její otočkou či zvednutím, se ji tento precizní účes mírně zavlnil, ale na oslnivosti mu to neubralo. Viděl, že její průzračně modré oči, připomínající nádherná křišťálová moře, měla jen pro Diggoryho.

A to ho nenechávalo chladným. Bylo to přirozené, jak si v duchu říkal, staral se o její bezpečí a věděl, že někdo jako je Diggory musí mít minimálně patnáct postranních úmyslů. Od začátku mu ten kluk neseděl.

Jenže ona se v jeho přítomnosti bavila po zbytek večera a Cedricovu společnost si náramně užívala. Staral se, aby vždy měla něco k pití a ani na minutu se v jeho přítomnosti nenudila. Vše se zdálo být perfektní, zdánlivě nezničitelné, ale opak byl pravdou. Tak jako vždy v jejím ne příliš dlouhém životě.