SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Pro dnešní noc

Čas plynul nemilosrdně rychlým tempem. Hodiny, které Nathalie strávila v meziprostoru, byly dny v realitě. S každým dalším smíchem, matčiným objetím, vtípkem Jamese, se vzdalovala od světa živých. Zapomínala na to, jaké je to cítit starost, strach, úzkost. A přesto se nikdy necítila víc živá, než se svou matkou po boku.

Zatímco ona prožívala překrásné, bezstarostně časy, Severus Snape byl na samotném dnu. Aby se udržel zaneprázdněný a odolával tak špatným myšlenkám, zahrnoval se všemožnou prací (všem studentům se tím rapidně navýšil počet úkolů z lektvarů). A když byly jeho profesorské povinnosti vyčerpány, usilovně pracoval na lektvaru pro Nathalii. Žádný osvědčený recept na oživení přirozeně neexistoval, ale vzhledem k tomu, že její srdce stále bilo, nehodlal se vzdát poslední naděje, kterou měl.

Nikdy by si nepomyslel, že by mohl cítit tolik soucitu s mladým Potterem. Nedokázal se přimět k takové kousavosti, když o hodinách prázdně hleděl do zdi, jako dříve a dokonce opomínal nebelvíru strhávat tolik bodů. Pořád ho tedy nemohl vystát. Jen náhle s prázdnýma, zelenýma očima bez Potterovského lesku arogance, jak tomu říkával, o něco méně.

Též chodil pravidelně Nathalii navštěvovat. Ačkoliv pokaždé zažíval ochrnující psychickou agónii. Vždy před očima zahlédl paprsek zeleného světa a Lilyino bezvládné tělo ležící na chladné zemi u dětské kolébky. Stejně tak nehybné, křehce vypadající, jako tělo oné dívky uložené v nemocničním bílém lůžku. Vždy obklopena čerstvými květinami, o něž se svědomitě staral Harry, dělíc si službu napůl s výčitkami nahlodaným Dracem Malfoyem (který si dával velmi dobrý pozor, aby ho nikdo neviděl, samozřejmě).

Profesor lektvarů, jakkoliv to zní neuvěřitelně, se uzavřel do sebe. Odmítal mluvit i s těmi posledními lidmi, s nimiž byl doposud ochoten trávit čas. Jedním z nich byl i ředitel Brumbál. Viděl za vypočítavými stařeckýma očima skryté informace o Nathalii Evansové, které mu odmítal sdělit. Vždy, bez ohledu na to jak moc to nenáviděl, se dokázal přenést přes ono tajnůstkaření. Náhle to však nedokázal. Nebyl schopen hledět na starce více jak několik sekund bez nutkání nalít mu do chřtánu dvojnásobnou dávku Veritaséra.

Stejně tak, jako dotyk Harryho, dokázal i jeho dotyk přilákat Nathaliinu duši. Nakonec to byli pouze oni dva, kdo nezapomněli a nedovolili jí tak odvrátit se od světa živých. Pokaždé, když mohla spatřit jednoho z nich, jakoby si vzpomněla, jaké je to nasát slastný vzduch do plic a rozproudit krev v žilách. Vždy upřeně pozorovala, jak provádí diagnostická kouzla a vráska na čele se mu nakonec vždy prohloubila, protože výsledky byly stále stejné. Pokaždé ji zamrzelo ho takto vidět ztrácet čas pro ni. Cítila se vinna, ale nedokázala se přimět toužit po navrácení, natož pak se s ním aspoň smířit.

Jeden večer byl však jiný. Profesor Snape byl v mnohem horší náladě, než obvykle a sledovat jeho emoční frustraci bez možnosti mu jakkoliv pomoci, nenechávalo Nathalii chladnou. Tak, jako vždy, opatrně jí nalil do úst lektvar vlastní receptury a zopakoval diagnostická kouzla. Když výsledky byly neměnné, jakoby se v něm nitka trpělivosti přetrhla a finálně nechala spadnout všechnu naději do černočerné propasti. Prudce trhl rukou a roztříštil lahvičku s extraktem o kamennou zem. Nathalie sebou zděšeně cukla a nasucho polkla, když konečně její mozek zpracoval, kolik beznaděje a vzteku bylo schování v jeho tváři a napjatých svalech.

Sledovala ho, jak si kleká na studenou zem, pevně tisknouc její dlaň, se srdcem úzkostí staženým až v krku. Muž měl pevně zaťaté zuby, snad aby se udržel nekřičet a v obličeji křečovitě zamračenou grimasu. Náhle povolil. Hlavu složil vedle ní na matraci. Ačkoliv věděl, že je v místnosti sám, nepřál si, aby ho byť jen moucha mohla vidět v takto zranitelné pozici, proto zahanbeně schoval svoji tvář. A též kvůli slzám, jež ho pálily v očích. Tak dlouho neprožitý pocit, který mu tvrdě připomínal, jak slabým, nicotným člověkem vlastně je.