SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Odjezd do Bradavic

Dny plynuly závratným tempem a zdravotní stav Nathalie Evansové se každým dalším lepšil. Všichni ji opečovávali, jako tu nejvzácnější, nejkřehčí květinu. Nedokázala říct, jestli jí to bylo příjemné. Připadala si, že všem akorát přidělává problémy a nedokáže se o sebe postarat sama, což jí vůbec nevyhovovalo.

Její šrámy na rukou se hojily překvapivě rychle, což bylo pravděpodobně díky masti od profesora Snapea s jeho originální recepturou. Dokonce ji paže přestaly při každém pohybu bolet. Další dík, které mu dluží. Vlastně už v momentě, kdy ji odvedl z toho domu hrůzy, netušila, jak by se mu někdy v životě mohla za něco takového odvděčit. A její dluh stále nezastavitelně narůstá.

Harry za Nathalií chodil každý den, proseděl na židli vedle ní několik hodin. Podezřívala ho, že tam přetrvával, i když spala. Chtěl se ujistit, že jí nic nechybí. Nosil jí vše, na co si jen pomyslela a dokonce se s ní i učil! Každou sekundu na něm bylo znát, že ho to příšerně nudí, ale nemohl říct své sestře, která potřebovala ve své výuce pokračovat, ne.

Odjezd do Bradavic se blížil. Zbývalo už jen pár dní a ona se stále lekala svého vlastního odrazu v zrcadle. Samozřejmě, mohla se pohybovat bez toho, aniž by během minuty ztratila všechnu energii, ale šrámy v obličeji a natrhnutý ret se tak rychle nehojily. Nechtěla všem novým – přátelům? Ne, to spíše ne – všem novým lidem, které pozná, vysvětlovat, proč něco takového zdobí její obličej.

„Do jaké koleje si myslíš, že se dostaneš?" optal se jedno jasné odpoledne Harry, když spolu hráli další partičku šachu, ve kterém nebyl zrovna zdatným soupeřem, ale ráda ho nechávala se aspoň pokusit vyhrát.

„Nevím... ještě jsem o tom nepřemýšlela. Záleží na tom?" Vzhlédla ke svému bratrovi a upřela na něj své zářivě modré oči. Chlapec s odpovědí několik dlouhých sekund zaváhal. Čelo měl mírně nakrčené a nejistě mrkal.

„Ne... vlastně ne. Jen bych tě rád měl u sebe v nebelvíru." A mluvil pravdu. Ať se dostane kamkoliv, bude ji pořád mít rád. Jen by si přál mít ji u sebe co nejblíž.

Nathalie si po jeho odpovědi značně oddechla, protože podvědomě tušila, že ona nebelvírka rozhodně nebude. Vlastně se dost cítila na zmijozel nebo havraspár. Ale to svému bratrovi říct nechtěla. Přišlo jí kruté vzít mu tu malou naději, že by snad mohli být ve stejné koleji.

~~~

Zbylé dny prázdnin utekly nečekaně rychle. Dřív než se Nathalie stačila psychicky připravit na vše, co ji prvního září čeká, onen den s velkým D nastal. Když ráno časně vstávala, pravděpodobně jako první z celého domu, nedokázala přesně určit její rozpoložení. 

Hlava ji mírně bolela, protože její mozek nebyl schopný den předtím vypnout, díky čemuž usnula velmi pozdě. I přesto se necítila až tak nervózně, jak prvotně očekávala. Možná, že nadšení, které způsobovalo zvláštně lechtavý pocit okolo žaludku pokaždé, když si uvědomila, že během čtyř hodin se dostane do Bradavic, převažoval nad strachem.

Připravena šla vzbudit mladou Ginny, s níž sdílela pokoj. K jejímu pobavení na ni jen nepříjemně zabručela a zavrtala se hlouběji do postele.

„Asi zapomínáš, že už mi sedmnáct bylo a nemám problém s použití jednoduché formule Aquamenti," vyhrožovala Nathalie spící dívce, když si povšimla, že začíná značně zaostávat s časem.

"To bys mi neudělala!" vyjekla překvapeně a dotčeně zároveň. Odpovědí jí bylo pouze zlověstné zasmání. Když si koutkem pootevřeného očka všimla, že Nathalie doopravdy vzala do rukou svoji hůlku, vyskočila rychlostí blesku na nohy.