SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Černé jezero

Byl to několikátý večer, který Nathalie trávila v knihovně. Občas jí dělal společnost Harry, kterému pomáhala s učením. Též se společně snažili přijít na to, jak ho udržel hodinu pod vodou, což byl dosti... tvrdý oříšek A když náhodou měla nějakou volnou chvíli, pracovala na domácích úkolech a svém samostudiu. Nedovolila si odpočívat.

Dnes se od ní nebelvír odpojil a studoval se svými přáteli, zatímco ona zadumaně četla jednu z šest seti stránkových bichlí o ovládání živlů, kterou dostala od profesora Snapea. Úmorné, ale muselo to být, říkala si. Harrymu o svých schopnostech neřekla. Rozhodla se, že bude zatím lepší si něco takového nechat pro sebe, dokud to úplně nezíská pod kontrolu.

Vzhlédnout od důležité kapitoly ji donutil nově příchozí Cedric. Zamračila se. Od plesu s ním stále nemluvila. Vztek, který k němu ještě před pár dny cítila, byl ale ten tam. Poradil Harrymu, jak rozluštit to vejce a toho si cenila víc, než by dokázala přiznat.

„Potřebuješ něco?" Zeptala se naoko chladně.

„Nathalie, vím, že už jsem to říkal asi tisíckrát, ale mě to vážně moc mrzí!" Zaúpěl a v očích měl vepsanou zoufalost, která Nath pomalu začala obměkčovat. „Samozřejmě, že si o tobě nemyslím nic takového. Jsi ta nejskvělejší holka, kterou jsem kdy potkal, opravdu."

„Viděla jsem ti na očích, jak nad jejími slovy přemýšlíš."

„Přemýšlel, ale nevěřil. Doopravdy ne. Jen mě... zarazilo mě, jak málo toho o tobě vím, ale přál bych si, abys mi dala šanci a mohl jsem tě poznat o něco víc. Vím, že získat si tvoji důvěru není lehké, ale stojí za to bojovat," v zápalu slov, které chrlil závratnou rychlostí, ji chytil za ruku, „tak tě prosím, Nath, mohla bys mi odpustit, že jsem se tě nezastal a dát mi druhou šanci?"

Zarazila se. Znělo to lákavě, sama věděla, že ho vytrestala až dost a doopravdy na ni házel ten nejautentičtější pohled štěněte, který kdy viděla. Unaveně vydechla. Nač se dál trápit? Pravdou bylo, že jí chyběl.

„Mohla," řekla a pevněji stiskla jeho ruku, naklánějíc se pro rychlý polibek. Chlapec se šťastně usmál, odhalujíc tak své ďolíčky, které na něm zbožňovala. Vychutnávala si dotyk jeho rtů na svých a když se odtáhla, dlouze se mu zahleděla do očí.

„Děkuji, že si Harrymu poradil, co má dělat s tím vejcem. Opravdu si toho vážím, Cedricu," řekla naprosto vážně a chlapec jen přikývl. Udělal to pro ni rád, viděla to na něm.

„Co to čteš?" Optal se náhle, hledíc na její rozečtenou knihu.

„Ale jen něco... ze zvědavosti," odvětila, neurčitě pohazujíc rameny. Velmi rychle však změnila téma.

***

Den úkolu nastal rychleji, než si myslela. Od rána panikařila, zvlášť když se dozvěděla o tom šíleném plánu s žaberníkem. V životě ten pojem neslyšela a teď na něm mělo záviset Harryho zdraví. Byla však odhodlaná zasáhnout, i když to bylo přísně zakázané. Nenechá ho umřít, kvůli nějaké pitomé trofeji.

Kráčela na tribuny a když zahlédla svého bratra, který šel sám bez svých přátel, jako zmatené kuře, rychle se k němu rozeběhla.

„Harry!" Vyhrkla. Nervózně se na ni usmál, ohlížejíc se na všechny strany.

„Neviděla si Rona a Hermionu?"

„Bohužel," vydechla zklamaně a bez varování ho přitáhla do obětí. „Dávej na sebe pozor, ano? Budu celou dobu na tribunách. Nedovolím, aby se ti něco stalo."