SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Procitnutí

Sametové hebké povlečení přejíždělo přes její citlivou kůži pokaždé, když se ze spánku neposedně zavrtěla. Snažila se najít takovou polohu, ve které by byla schovaná před nemilosrdnými paprsky slunce, jež ji nepříjemně šimraly v obličeji a nutily se probouzet.

Své marné hledání vzdala poté, co zaslechla známé hlasy a uvědomila si prazvláštní kořeněnou bylinkovou vůni, kterou povlečení mělo, ne známý pach dezinfekce z ošetřovny. Pomalu otevřela oči.

Nacházela se v úplně cizím prostředím. Zaujatě si prohlížela menší ložnici s mohutným nábytek z ebenového dřeva a tmavě zelenými stěnami. Jednoduše zařízená, bez zbytečných doplňků. Vše však mělo své přesné místo, čímž si majitel uchovával čistotu a organizovanost. Nemusela být žádný génius, aby jí, vzhledem k poslední noci, došlo, u koho se nachází. Hlouběji se zavrtala do černých dek a zaposlouchala se do hlasů vycházející z místnosti za mohutnými dveřmi, které byly příhodně pootevřené.

„Dnes mě kontaktovala matka," protáhl dotyčný ledovým hlasem, který by poznala kdekoliv, „nutně potřebuje další lektvary pro otce. Jeho stav se kriticky zhoršil," řekl Draco Malfoy a Nathalii neušly dobře skrývané obavy v jeho hlase. Snažil se být statečný. Musel rodu Malfoyů dělat čest. Stále byl však jen dítětem. A jak už teď dívka dobře věděla, jeho charakter nebyl úplně pokřiven.

„S Narcissou už jsem dnes mluvil. Předal jsem jí vše potřebné," odvětil nezaujatě Severus. Jeho nezájem, když šlo o Draca, byl nezvyklý a dívku nemálo zmátl. Též ji překvapil otcův stav. Pouze... překvapil. Nic víc necítila, dokonce ani uspokojení, radost. Věděla, že až prvotní šok opadne, zbude jen lhostejnost. A nikdo na zemi jí to nemohl vyčítat.

„Bude táta v pořádku?" Ozval se hlas po chvíli tíživého ticha. A Nathalii onen nevídaný smutek a projev emocí jejího nevlastního bratra skoro až zasáhl. Nemohla k němu být chladná. S jejím procitnutím zmizela i všechna nenávist, kterou k němu chovala. Člověk schopný lítosti a výčitek si nezaslouží být nenáviděn a házen do jednoho pytle s Luciusem. Ten srdce nemá.

„Věřím, že ano, Draco," vydechl unaveně profesor lektvarů a jeho obvyklý přístup ke zmijozelskému oblíbenci byl náhle zpátky. Ani on neměl srdce z kamene. Pořád se na něj zlobil za to, že ohrozil Nathalii na životě, ale dost dobře věděl, že on ji do toho jezera nedonutil lézt. A všechna touha hodit pocity svého vlastního selhání na Draca šla v momentě při pohledu do ztrápené chlapcovi tváře stranou. Přirozeně pro něj byl otcův stav velký zásah a vytrestaný byl až dost.

Jemu však Luciuse líto nebylo. Každý den za ním chodíval a staral se o něj s vnitřní nechutí a odporem. Skoro ho až těšilo vidět, v jakém chřadnoucím stavu se nachází, dokud si neuvědomil, že za to může kritický stav Evansové.

Netušil, že ta se samou zvědavostí přesunula ke dveřím, aby škvírkou mohla oba přítomné pozorně pozorovat a celý jejich rozhovor tak lépe slyšela.

„Ještě... ještě jedna věc," vydal ze sebe zmijozel přes stažené hrdlo nad onou vzpomínkou, „když jsem dnes ráno šel na ošetřovnu... postel Evansové byla prázdná. Ona...?" Nedokázal větu doříct.

„Co si dělal na ošetřovně, Draco?" Neodpověděl profesor a podezřívavě zvedl obočí.

„Nic," zareagoval pohotově chlapec, „jen mě bolela hlava," vystřelil bez většího rozmyšlení a i přesto, že byl zdatným lhářem, lesk v jeho očích ho prozrazoval. Nathalie se nemohla ubránit mírnému ušklíbnutí. Už se na něj nezlobila, ale trocha strachu mu rozhodně neuškodí.

„Slečna Evansové je -"

„V pořádku," dodala za něj zmiňovaná, náhle se objevujíc v otevřených dveří, jako nadpozemské zjevení. Věděla, že by to neměla dělat, ale Dracův vyděšený výraz za to prostě stál. Tvářil se, jako by viděl ducha samotného Merlina. Nathaliin vypočítavý škleb to ještě více prohloubilo, dokud teda nezahlédla mračící se výraz popuzeného profesora. Nejistě se ošila. Minulá noc nezměnila nic na tom, že z něj občas šel opravdu strach.

„Zavři tu pusu Malfoyi, vlítne ti tam moucha," rýpla si a vítězně složila ruce na hrudi. „Nechceš mi snad tvrdit, že jsem ti tolik chyběla?"

„Samozřejmě, že ne," zavrčel a okamžitě nahodil svůj znechucený výraz, „konečně jsem nemusel i ve své kolejní místnosti tolerovat takovou chátru."

„No jistěže," protáhla ironicky. Za jiných okolností by mu hned útok vrátila, rozpálená do ruda, ale tentokrát se nemohla zbavit pocitu, že kolem sebe mete nadávky bez toho, aniž by vůbec svá slova myslel vážně. Draco se nad její reakcí nechápavě zamračil.

„Myslím, že by se pan Malfoy měl vydat na snídani, že?" Vstoupila do rozhovoru třetí osoba, jejímuž tónu hlasu zmijozel nemohl odporovat. Pouze přikývl, zaraženě míříc ke dveřím.

„A Draco?" Donutil ho se zarazit. „Prozatím si nech malé zmrtvýchvstáních slečny Evansové pro sebe, ano?" Bez jediných námitek přikývl a zmizel.

„To pro jistotu, kdybyste se opět rozhodla přestat používat mozek a musela jsem vás vlastnoručně zabít já sám. Vhodnější moment pro vaše ántré jste si vybrat nemohla, Evansová?" Zavrčel a jeho černé oči výstražně potemněly jako pokaždé, když nedomyslela následek svých činů. Nathalie se zatvářila naoko provinile. Ony jiskry v očích však prozrazovaly, že provinilost se ani vzdáleně neblíží jejím niterným pocitům.

„Můj otec umírá?" Změnila téma a tvářila se u toho, jako by se ptala, co bude dnes k obědu. Nezúčastněně pohlédla z okna, ignorujíc profesorův rentgenový pohled.

„Ne," odvětil stručně, překvapeně na něj pohlédla. Nemohl se zbavit pocitu, že jí v očích na minutu spatřil nemalou dávku zklamání. „Teď už je na tom lépe."

„Velmi ráda bych věřila tomu, že ho zasáhlo svědomí a ze samé lásky k jeho skomírající dceři se zhroutil, ale něco takového se mému otci nepodobá ani v těch nejvzdálenějších snech. Co se mu tedy stalo?" Chvíli ji jen mlčky pozoroval, než se rozhodl odpovědět.

„Pravděpodobně vás otec prodělal silné Dračí spalničky společně se zápalem plic." Zkoumala každý jeho pohyb, každičkou vrásku ve tváři, která by jí potvrdila pravdivost jeho slov. A přesto, že i Severus Snape byl brilantním lhářem, něco ji na té teorii nesedělo. A on to z jejích nevěřícně přivřených očí poznal.

„Víte," protáhla nevinně, „vždy jsem si říkala, jak je možné, že mě můj otec nezabil, když jsem byla ještě dítě. Z hloubi duše mě nenávidí, jsem jen chodící prohřešek poskvrňující naoko dokonalou Malfoyovskou linii, a přesto mě toleroval ve svém domě. Když jsem byla mladší, ráda jsem věřila, že mu na mě možná aspoň trochu záleží. Oba ale dobře víme, že něco takového možné není. Co pravděpodobně ví však už jen jeden z nás je, proč jsem tedy stále naživu, že, pane profesore?"

Její slova mu rozpalovala krev v žilách. Vzteky k této malé holce zatínal pěst, probodávajíc ji jedním ze svých nejděsivějších pohledů. Proč musela do všeho tak ztraceně šťourat? A proč uměla být bystrá jen, když se jí to hodilo?

„Víte toho víc, než mi říkáte a mě už to přestává bavit," pokračovala dál bez sebemenšího pudu sebezáchovy po chvíli vražedného ticha. Viděla na něm, jak moc se drží, aby ji na místě neuškrtil, ale nemínila se vzdát. Chtěla si dosáhnout svého, jako vždy.

„Do ředitelny, Evansová." Dřív, než stačila protestovat, ji překvapenou dotáhl ke krbu a okamžitě se s ní odletaxoval.