SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Hodina lektvarů

Probudila se časně k ránu, okolo páté hodiny. Myšlenky jí nedovolily spát déle, i když si to velmi přála. V obličeji ji nepolechtaly žádné paprsky ranního slunce, jak byla zvyklá z posledních prázdninových dnů u rodiny Weasleyů. V ložnicích pod Černým jezerem to ani nebylo možné. 

Co nejtišeji opustila svoji pohodlnou postel a zaplula do koupelny, kde si vlažnou vodou omyla obličej a zbavila se tím nutkáním stále zavírat rozespalé oči, jež od jejího prvního kroku z postele razantně protestovaly proti vstávání. Zbytek klasické ranní hygieny provedla co nejrychleji. Přála si stihnout východ slunce. Spokojeně se nad sebou usmála když se školní brašnou opouštěla dívčí ložnice bez toho, aniž by kohokoliv vzbudila. 

Nějakou chvíli jí trvalo, než se vymotala z hradu a konečně se dostala na čerstvý vzduch, jež úlevně nasála do plic. Její tělo jí za to bylo očividně velmi vděčné, protože konečně ucítila potřebnou energii i v konečcích prstů. Tentokrát byly kroky Nathalie víc než sebejisté, Černé jezero se přehlédnout nedalo. 

Čas při pohledu na tu nádheru utíkal překvapivě rychle. I přesto si užívala každičkou sekundu klidu a s každou minutou víc a víc obdivovala stoupající slunce, jež přírodu zahalovala do kabátu svěže oranžové barvy. Pro někoho depresivní ticho, pro ni však chvilku vysvobození rušil jen zpěv ptáků a občasné žblunknutí vody v jezeře, protože i mořští lidé se začínali probouzet z vydatného spánku. 

Cítila, jak se její mysl konečně uvolňuje a pomalu se myšlenkami začíná vzdalovat od včerejších událostí, díky nimž měla nelehký spánek. Už nad tím nechtěla dál dumat, rozhodně po ní nikdo nemůže chtít, aby zpytovala své svědomí za to, že odmítla nechat toho pokřiveného, blonďatého bastarda (a tentokrát jím nebyl Lucius) urážet její rodinu.

Chtěla přejít o něco blíž, ale něco jí říkalo, že promrhala už dost času. A navíc, není to přeci naposledy, co sem může přijít. 

Do Velké síně přicházela s jemným úsměvem na rtech a zdravou červení ve tvářích od chladného, ranního vánku. Když si povšimla Zlatého tria, jež mlčky sedělo u nebelvírského stolu a pojídalo snídani, bez váhání si k nim přisedla. 

"Dobré ráno," pozdravila spokojeně. Mírně znejistila, když si povšimla jejich překvapených pohledů a nejistého ohlížení. "Co?" Optala se nervózně a též si prohlédla okolí. 

"Nic, nic!" Vyhrkl Harry a mírně se na Hermionu a Rona zamračil. "Jen je nezvyklé, že by si někdo ze zmijozelu přisedával k nebelvírským." Nathaliino zamračení se prohloubilo. 

"Mám odejít?" Svoji otázku položila tvrdým, zároveň však lehce dotčeným tónem. 

"Ne!" Vystřelil okamžitě černovlasý chlapec a mírně se k ní naklonil, pro případ že by ho neuposlechla a on ji pak mohl snadněji v odchodu zamezit. Dívka jen kývla, avšak netvářila se moc přesvědčeně a vedle svého bratra si sedla velmi nejistě. Neušly jí totiž překvapené pohledy nově příchozích studentů a nepříjemné štěbetání. 

"Gratulujeme ti ke Zmijozelu," pronesla přesvědčeně Hermiona, Nathalie se neubránila nedůvěřivému přivření víček. Sjela si pohledem všechny tři a nejméně přesvědčeně se tvářil Ron. 

"Hlavně ať tam jsi spokojená," dodal Harry a věnoval jí povzbudivý úsměv, což ji mírně uklidnilo.

"Tak co, Evansová, těšíš se na svůj školní trest?" Zaslechla nečekaně velmi známý hlas, jež se jí pomalu začínal příčit a automaticky zaujala svůj útočný postoj.