SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Poslední úkol

Čas... nemilosrdný a krutý, utíká závratným tempem a přináší nám nemalé strasti.

Nathalie Evansová, hledíc na postavené mohutné bludiště, ho v ten moment upřímně nenáviděla. Dala by cokoliv za to, aby ho mohla zastavit či snad nahlédnout dopředu. Měla strach. Takový, který ještě nepocítila, protože byl čistě nesobecký. Nastal den, který jí dlouhé noci dopředu nedával spát.

Čekala u prázdných tribun až jako první dorazí šampioni. V dáli hradu viděla kráčet Cedrica, s nímž se měla setkat o něco dříve. Vydala se mu naproti a k jeho nemalému překvapení se mu vrhla rovnou do náruče. Už si za ty měsíce, co spolu strávili, zvykl, že není na velké citové projevy, ale tentokrát pochopil a spokojeně ji k sobě přivinul, užívajíc si její specifickou vůni. A ona ho jednoduše nechtěla pustit, ale bohužel musela.

„Budu v pořádku," ujistil ji, když zahlédl znepokojení v těch modrých očích, o nichž si nechával zdát. Jak ráda by mu věřila. On, naproti ní, vypadal úplně bezstarostně, jako by šel jen na pouhý výlet do Prasinek.

„Kdyby se něco zvrtlo, dohlíží na nás profesoři a věřím, že ti to mají pod kontrolou." Dívka si neodpustila kyselý úšklebek. O jejich „dohledu" už se stihla přesvědčit sama.

„Mám větší strach z toho, že zklamu," vydechl náhle chlapec a jeho bezstarostná tvář potemněla, „celý mrzimor na mě spoléhá. Vždy jsme byli považování za kolej naivních tupců a já mám teď možnost dokázat opak. My máme být na co hrdí!" Vyhrkl zapáleně, až se musela pousmát. Lehce se dotkla jeho tváře a donutila ho tím, aby na ni pohlédl.

„Jestli je jen čtvrtina lidí takových, jako ty, pak nepochybně ano. A to dokazuje víc než nějaký pitomý pohár."

„Máš pravdu," vydechl a uchopil její drobnou ruku tak, aby ji nemohla dát pryč. Užíval si dotyk těch hebkých konečků prstů na své tváři. Uklidňovalo ho to. Ji však vůbec. Nemohl ani tušit, jak těžké to pro ni musí být, protože dva lidé, na kterých jí nejvíce záleželo, se dnes vystaví nebezpečí jen kvůli něčemu tak pomíjivému jako je obdiv, peníze a kus zlatavé cetky. Když je ztratí... kdo jí zbude?

„Jednu věc mi prosím slib, Cedricu," dostala ze sebe nervózně, „nepůjdeš pro ten pohár, když budeš vědět, že bys tím ohrozil vlastní život." Zarazil se. Poněkud překvapeně na ni hleděl. Očividně vůbec nepřemýšlel nad tím, co vše se vlastně může stát. Nebo si to možná jen nechtěl připustit. Přešla k němu o něco blíže tak, až se jejich čela jemně dotýkala.

„Slibuju," slitoval se nad jejíma smutnýma očima. Tribuny už se začínaly zaplňovat nedočkavým publikem. Všichni šampioni už byli nastoupeni. Jejich čas se krátil.

„Nemohl bych něco takového udělat, protože... protože chci strávit ještě hodně času s tebou." Jemně se na něj pousmála a ignorujíc všechny přítomné ho políbila. Když se odtáhla, všimla si přes Cedricovo rameno Harryho, který nervózně přešlapoval a všechna romantika byla okamžitě ta tam. Vypadal... vyděšeně. Mrzimorský chlapec si jejího zoufalého výrazu všiml.

„On to zvládne," chtěl ji podpořit, „Harry je opravdu schopný čaroděj."

„Cedricu, já...," dostala ze sebe nervózně třesoucím se hlasem, „vím, že je to asi moc po tobě žádat, ale... dohlédni na něj, prosím. Je moje jediná rodina a nevím... nezvládla bych, kdyby se mu něco stalo."

„Udělám vše, co bude v mých silách, ano? A už se neboj," vydechl a vtiskl jí uklidňující polibek na čelo. Spokojeně přivřela oči. Jen na pouhých pár vteřin se doopravdy přestala bát. Jakmile je opět otevřela, procitla.