SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Návrat

Poslední kapitola tohoto dílu, vážení. Užijte si ji! 

Kráčela hradem jako tělo bez duše. Oči měla prázdné, postrádající jakoukoliv emoci, procházela chodbami s takovým smutkem, že i duchové se zdáli býti živější než ona. Neměla chuť s nikým komunikovat. Kdyby nemusela jíst, vlastně by ani neměla jediný důvod vycházet ze zmijozelské společenské místnosti.

Ten den byl poslední v Bradavicích. Kdyby vše bylo v normálu, určitě by celý čas povzdychávala nad tím, jak nechce odjet. Myslela by na svého bratra, kterého několik měsíců v kuse neuvidí. Ale všechno bylo jinak. Vůbec nevnímala, že odchází z tohoto místa plného svobody do vězení v podobě náruče svého otce. Dokonce si přála odejít, protože s každým nášlapem musela čelit bolestnými vzpomínkám.

Když procházela nádvořím, které bylo v tuto dobu naprosto prázdné, protože většina studentů natěšeně balila, zahlédla kštici černých vlasů, kterou by nepřehlédla ani na kilometr daleko. Prudce se zarazila a po dlouhé době se v jejích očích objevil jemný lesk. Zaváhala, ale nakonec si přisedla na lavičku vedle Harryho, který překvapeně vzhlédl.

Pozorně si ho prohlédla. Pokud ona vypadala strašně, pak neexistovalo vhodné slovo pro něj. Nespal minimálně několik dnů a ve tváři byl smrtelně bledý. Zavládalo mezi nimi dlouhé ticho. Nikdo nic neříkal a když na něj tak hleděla, uvědomila si, čím si musí procházet on a jakou mizernou oporou mu byla. Ignorovalo ho. Nešla se za ním ani podívat, uzavřela se před světem a nechala ho trpět samotného poté, co se ve svých čtrnácti letech musel utkat s Voldemortem a přihlížet smrti přítele.

Měla chuť si dát obří facku. Místo toho se však ke chlapci natáhla a stáhla ho do svého nejněžnějšího objetí. Cítila, jak se překvapením napjal, během chvilky se však uvolnil a vděčně vydechl, jako by mu spadl z plic sto kilový balvan a on konečně mohl nasát blažený kyslík.

„Promiň mi to," vydechla Nath, když se od něj pomalu odtáhla, „byla jsem tak moc zahleděná do sebe, že mi nedošlo, čím si musíš procházet ty."

„Neomlouvej se mi," vystřelil pohotově, „já jsem se nedivil, že si za mnou nepřišla... chci říct, nedivil bych se kdyby si... kdyby si mě z toho vinila," dodal tlumeným hlasem a nepřítomně se zahleděl kamsi do dáli. Dívka překvapeně vyvalila oči.

„To si myslíš?" Vydechla. „Harry, já bych tě přeci nikdy nemohla vinit z něčeho takového. Nic z toho není tvoje chyba, rozumíš? Cedrica zabil Voldemort. Nemohl si nic udělat," naléhala na něj, nutíc ho stiskem ruky, aby ji upřeně pohlédl do očí. Zdráhal se, ale hleděla na něj s takovou naléhavostí, až nejistě přikývl.

„Mrzí mě, že je pryč. Vím... vím, že si ho měla ráda."

Dívka jen tiše přikývla. Ticho, co následovalo, bylo jiné. Smířlivé, přímo pokojné. Takové, ve kterém byste dokázali sedět celé hodiny a užívat si ten náhlý klid na duši, co přináší.

„To, co si udělala v Moodyho kabinetu... naučíš mě to?" Optal se náhle s náznakem žertu v hlase. Zmijozelka se ušklíbla. Cítila, jak ji zahřálo vidět v jeho očích aspoň náznak života a štěstí.

„Viděl si, že v tom nejsem zrovna žádný mistr. Magie ovládá víc mě než já ji," vydechla poněkud rozmrzele.

„Ale bylo to úžasné. Neuvěřitelné, co si dokázala... a ještě ke všemu bez hůlky."

„Omdlela jsem, Harry," připomněla mu netrpělivě, „v boji bych neobstála ani pět minut."

„Vážně by ses měla vidět, pak bys něco takového netvrdila," nesouhlasně zavrtěl hlavou, „mimochodem... má cenu se tě vůbec ptát, jak si k takové moci přišla a co je to vlastně zač?"