SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Odhodlání

Hned na úvod vás musím poprosit, abyste mi dali do komentářů vědět zda se vám líbí nový cover víc než ten předchozí:) Děkujii.

Místností se neslo tíživé, dusné ticho. Severusovi se na nepatrný okamžik zatmělo před očima. Zhluboka nasál úlevný kyslík do plic, poté pomalu vydechl a v hlavě si napočítal do pěti. Nijak to nepomohlo, pořád se nedokázal zbavit těžkých okovů svírající jeho pošramocené srdce.

Dívka nastávající napětí očividně vycítila, nejistě se ošila a překvapivě si nedovolila pohlédnout vysokému muži do očí. Na očním kontaktu si velice často zakládala, stejně jako na své nebojácné, neproniknutelné, chladné povaze. Přála si, aby si ostatní mysleli, že jí nic nedokáže ublížit, z ničeho si nedělá hlavu a city často opomíná. Opak byl pravdou. Uvnitř byla citlivá, roztřesená, pošramocená duše toužící po lásce, rodině a přátelích. Nechtěla aby kdokoliv věděl o téhle slabosti, byla zvyklá mít okolo sebe jen zlé lidi, a ti by toho využili. Ve většině případech se musela spolehnout jen sama na sebe. A to ji změnilo.

Zoufale se snažila přijít na to, co profesora mohlo tak zasáhnout. Nevypadal nijak rozzuřeně, stále si držel svůj chladný výraz, něco v jeho očích a ne tak pevném postoji ho však prozrazovalo. Nathalia bohužel nebyla schopna poznat jaké pocity za to můžou.

„Pane –"

„Četla jste to?" přerušil ji dřív než stihla dokončit větu. Za celou tu dobu, co s ním strávila použil ten nejkrutější, nejchladnější tón, bylo to jakoby se pod ní probořil led, mráz pomalu a náležitě nepříjemně prostupoval jejím tělem a ochaboval svalstvo. Mlčela, ne dlouho, jen potřebovala zkrotit svůj strach. Severusovo špatné rozpoložení to však jen upevnilo.

„Ne, já... pravděpodobně ho dokáže přečíst jen ten, komu je adresován," hlas se jí skoro nerozpoznatelně třásl. Byla tak bezbranná! Co by udělala, kdyby na ni zaútočil? Vždyť pořádně nedokázala ani kouzlit. Nebyla dobrá čarodějka, nebyla ani přínosným člověkem, ani úspěšnou lektvaristkou. Byla nic. Ubohé nic, které by ten děsivý člověk naproti ní mohl sprovodit ze světa jediným mávnutím hůlky. Nasucho polkla.

„Dejte mi ten řetízek," příkaz z úst Severuse Snapea přišel jak nečekaně, tak nevítaně. Odpovědí mu bylo prudké zamračení a Nathaliiny ruce zaťaté v pěst, jakoby se chtěla prát. Tušil, že ten medailonek pro ni musí být důležitý, ale to pro něj byl zatraceně taky!

„Hned!" Zvýšil hlas natolik až sebou to nebohé děvče vyděšeně škublo. Možné by mu jí bylo i líto, tvářila se jako ublížené štěně, jeho vztek, touha a cit ale ovládaly všechnu zbylou morálku a rozum.

„Nedám vám ho," jednalo se o jakési vzpurné pípnutí. Opravdu se snažila působit statečně, kolena se jí však třásla. „Je to jediné, co mi po ní zbylo, nevzdám se ho."

„Nechte si ty sentimentálně žvásty a okamžitě mi dejte ten medailonek."

„Ne."

„Hloupá huso!"

Všechno se to seběhlo tak rychle. Během několika sekund na ni mířil hůlkou, dvěma dlouhými kroky se dostal až k ní a pokusil se rozevřít pevný stisk její drobné ruky, kterou se snažila důležitý řetízek ochránit. Hůlku ji poněkud surově přitlačil ke krku, až vyděšeně zalapala po dechu a na moment stiskl Nathalie povolil. Okamžitě toho využil a řetízek jí prudce serval z krku. Tuhle bitvu prohrála.

Ublížení a strach pohltily její tělo. Vzdalující se kroky Severuse Snapea jí dovolily padnout na zem a tvář si zoufale schovat do dlaní. Po velmi dlouhé době nechala propustit několik hořkých slz. Nikdy svoji matku nepoznala, tohle bylo jediné, co jí připomínalo, že ji někdo někdy miloval. Že není jen nenáviděný Malfoyovský bastard. Potlačila tendenci se rozvzlykat, tichým slzám se však neubránila.