SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Nebelvírská starostlivost

          

Vysoká mužská postava Severuse Snapea svižným a rázným krokem procházela po točivých schodech, jež ho dovedly před pozlacené dveře ředitelovy pracovny. Pozvedl pravou ruku, ale jeho pohyb byl v půlce přerušen otevřením dveřím. Překvapeně nadzvedl obočí, když si však povšiml spokojeně se usmívajícího Albuse Brumbála ve své saténové, modré róbě, potlačit nutkání protočit očima a neochotně překročil práh místnosti.

Ten lesk ve stařeckých očích znal už velmi dobře, proto snadno dokázal vytušit, že téma jejich konverzace nebude příjemné. Ostatně zřídka kdy tomu bývalo jinak. Nebylo to ředitelovo vinou, věděl, že uspokojivou komunikaci dokázal vést pouze s jednou osobou, kterou dávno ztratil.

„Dobrý večer, Severusi, posaď se," promluvil vlídně Brumbál a lehce rukou pokynul ke známému koženému křeslu a profesor lektvarů ho neochotně poslechl. Nebylo vůbec pohodlné. Vždy měl pocit, jakoby seděl na tisíce malých špendlících, které se s každým ředitelovým slovem o milimetr zvětšovaly a zabodávaly se hlouběji do jeho těla.

„Jak se ti daří, chlapče drahý?" Optal se zdvořile ředitel, načež nedokázal odolat hromádce své oblíbené citrónové sladkosti. „Citrónový drops?"

„Předpokládám, že můj duševní stav není hlavní důvodem, proč jste si mne zavolal, řediteli," odtušil suše Severus a strohým kývnutím odmítl nabízený bonbón, „rád bych přešel k věci."

„Ach, ale jistě, Severusi," povzdechl si rezignovaně stařec, „Jak je na tom slečna Evansová se svými magickými schopnostmi?" 

Černovlasý muž překvapeně nadzvedl obočí, pravou ruku mírně zaťal, přičemž v hlavě pomalu napočítal aspoň do pěti. Ne, dnes nebyl v dobrém rozpoložení. Tedy aspoň více než normálně.

„To je velmi bezpředmětná otázka, řediteli. Nepochybuji, že se k vám dostaly ony prapodivné okolnosti, které doprovázely slečnu Evansovou takřka na všech hodinách. Očekáváte snad, že já bych vám mohl říci více, než jste se doposud doslechl?" 

„Zajímal mě pouze tvůj názor. Byl si svědkem jedné z nich, nepletu-li se."

Mistr lektvarů si znaveně povzdechl. Ze vše nepříjemných, tíživých témat, vytáhl ten starý kouzelník právě tohle.

„Vše, co se kolem slečny Evansové děje je... nezvyklé. Její doučování bylo tak intenzivní, jak jen mohlo být a myslím, že dostačující pro zkrocení jejího magického jádra. Též se mi nechce věřit, že by ho zanedbávání znetvořilo natolik, aby bylo trvale nestabilní. To by se projevovalo jinak, ne jen v situacích, kdy se slečna Evansová cítí ohrožena." 

„Ano, chlapče, ano," pokýval zamyšleně hlavou Brumbál a nevědomky si pohladil svůj dlouhý stříbrný vous a zahleděl se z okna na modrou oblohu. Severus znepokojivě přivřel oči. Znal ho už tak dlouho...

„Brumbále," zavrčel výhružně muž a chladně do něj zabodl ony onyxové bodliny, „Vy víte, co se s tou holkou děje, že ano? A aspoň pro jednou mi řekněte celou pravdu. Věnoval jsem jí tolik času... zasloužím si vědět, jestli to bylo zbytečné nebo ne."

„Tuším Severusi, pouze tuším. Zda mám pravdu, to nám ukáže pouze sám čas. Netroufám si svou domněnku říci nahlas, to mi musíš prominout, mohu ti však s čistým svědomím říci, že si svůj čas nepromarnil. Nathalie je velmi nadaná čarodějka s velkým potenciálem, jež se ti podařilo úspěšně rozvinout... chce to jen pořád trochu času, než ho spatříme v celé své síle."

Profesor si rezignovaně povzdechl. Byl hlupák, když pro jednou očekával zcela upřímnou odpověď.

„Oh, a Severusi?" Neochotně se zastavil přede dveřmi a pomalu se otočil zpět na mocného kouzelníka. „Bylo by dobré nad slečnou Evansovou udržovat stálý dohled... pro jistotu."