SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Hřbitov

S přicházejícím podzimem se začínalo dříve stmívat. Proto okolo sedmé hodiny v šeru osamělá čekala na bradavickém nádvoří a hleděla do prosvícených oken Velké síně, v nichž viděla drobné siluety studentů, jež si spokojeně ládovali břicha všemi možnými dobrotami, které skřítci na Halloween mohli připravit. 

Když ji ovinul chladný vítr přicházející noci, nervózně se ohlédla přes rameno a zavrtala hlouběji do svého černého kabátu. Z kapsy vytáhla rukavice šedé barvy, jež končily v půlce prstů a bez váhání si je natáhla. S každou další minutou čekání navíc začínala být nervózní. Profesoru Snapeovi nebylo podobné, aby chodil pozdě.

Nakonec se však přeci jen objevil. Jeho majestátně vlající plášť zasvištil vzduchem a přilákal dívčin pozornost. Vypadal ještě více nevrle, než normálně, což dívku donutilo ztrápeně vydechnout. Bez jediného slova na uvítanou pokračoval v cestě, přičemž se ho Nathalie snažila svými kroky (její tři by se vyrovnaly jeho jednomu) dohnat. Když za sebou nechávali bradavický most, neobratně funěla a občas byla nucena popoběhnout. Vděčně nasála chladný vzduch do plic, když konečně zastavili.

„Hodlám se s vámi přemístit mimo bradavické pozemky, Evansová. Očekávám, že uposlechnete každý můj příkaz za každé situace, rozumíte?" Poněkud zaraženě přikývla a nejistě si profesora změřila. Kromě viditelně zhoršeného naladění mu tvář zdobily i tmavé kruhy pod očima. Zahalen v kápi šera s mračící se tváři působil strašidelně. Snad žádný student by s takto vyhlížejícím mužem neupustil bradavické prostranství. Ona mu však věřila. Proto nechala, aby se jejich ruce pevně propletly a on ji mohl přenést, kam chtěl.

Její třetí přemístění bylo úspěšnější, než ty předchozí. Podařilo se jí udržet ruku profesora Snapea a dopadnout pevně na nohy. I přesto však nebyla schopna se okamžitě začít pohybovat, stále byla nucena rozdýchávat pocit závratě a bojovat s nutností zvracet. Když se její stav zlepšil, uvědomila si, že stále profesorovi nedovolila, aby jejich stisk povolil. Nervózně si odkašlala a nenápadně pustila jeho ruku, naivně doufajíc, že si toho nevšiml.

Opět se dali do chůze a Nathalie začala více vnímat okolí. Překvapeně si prohlížela malé baráčky osvícené pouličními lampami, které sloužili jako jediný světelný bod, protože slunce už definitivně zapadlo a noční oblohu nezdobil ani měsíc, pouze husté, bouřkové mraky.

„Pane? Kde to jsme?" Zeptala se, když ani po chvílí horečnatého přemýšlení nedokázala toto místo identifikovat.

„Godrikův důl," odvětil stroze, přičemž se na ni ani nepodíval. Prudce se zamračila. Měla pocit, že ten název někdy předtím slyšela, jen si nedokázala vybavit kde.

Už v dáli zpozorovala menší kapličku, vedle níž rostl mohutný dub, jehož listy nabíraly barev podzimu a s každým zavátím vánku opadávaly. Pod ním byly pravidelně rozmístěny náhrobky. Byly už dostatečně blízko, takže si mohla všimnout, že některé vypadaly poněkud zanedbaně a zničeně. Neměla sebemenší tušení, proč ji vzal na tohle místo. Chce ji nechat si vytesat vlastní epitaf, než to s ní skoncuje, protože už mu vážně leze na nervy? Dost pravděpodobná možnost.

Opět se zastavili. Ticho noci bylo přerušeno sovím zahoukáním. Nenápadně se přisunula co nejblíže ke svému profesorovi. Večer na neznámém hřbitově, jež byl mizerně osvícen jednou problikávající lampou, by se bál každý.

„Lumos," šeptla tiše a posvítila si na náhrobní kámen před sebou, který byl lesklý a udržovaný. Spodní ret se jí začal mírně třást, když si přečetla, co na něm stálo. Ráda by to svedla na zimu, ale nemohla.