SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Stín minulosti

Na ošetřovně madam Pomfreyová provedla několik diagnostických kouzel a i přesto, že Nathalii shledala naprosto zdravou, musela zůstat přes noc na pozorování. Dívka nebyla vůbec nadšená, ale tak energické a zapálené ženě se neodvážila odporovat.

Zpráva o hodině lektvarů šesťáků, kdy zmijozelská sestra Harryho Pottera určitě použila černou magii, když holýma zastavila vodu ve vzduchu, se samozřejmě po Bradavicích roznesla tryskovou rychlostí a starostlivého bratra Harryho vůbec nepotěšilo vědomí, že jeho sestra leží na ošetřovně. Rozhodl se za ní okamžitě vypravit po večeři, které se upřímně vůbec nevěnoval a něco snědl jen na rozkaz Hermiony, která ho odmítala bez pozření aspoň jednoho kuřecího křidýlka pustit od stolu.

Tušil, že pokud se chce do nebelvírské věže vrátit před večerkou, musí opravdu pohnout, proto na ošetřovnu doběhl celý udýchaný.

"Pane Pottere!" Vyjekla překvapeně ošetřovatelka a svižným krokem se rozeběhla k zadýchanému chlapci, jež se musel rukama opřít o kolena, aby opět nabral síly a popadl dech. "Stalo se něco?"

"Na-na," sípal Harry,"Nathalie... je v pořádku? Mohu ji vidět?" Upřel své žádostivé, zářivě zelené oči na ošetřovatelku tím stylem, který umí jen děti a kterému jen stěží ženy dokáží říct ne. Nejistě kývla.

"Je v pořádku, pane Pottere. A ano, můžete ji vidět...ale jen na chvíli, ano? Slečna Evansová musí po takovém stresovém zážitku odpočívat," vydechla skoro až lítostivě.

Chlapec na nic nečekala a okamžitě vpadl na ošetřovnu, jeho oči přirozeně vyhledaly kštici zářivě rudých vlasů, jež nemohla patřit nikomu jinému, než jeho sestře. Nathalie poněkud znuděně ležela na lůžku a pohrávala si se svojí hůlkou, myšlenkami byla úplně v trapu. Ze svého dumavého stavu se probrala až v momentě, kdy periferně zahlédla blížící se uragán v podobě rozcuchaného černovlasého chlapce.

"Harry!" Vyhrkla překvapeně a zorničky se jí rozšířily. "Co tu děláš? Za chvíli bude večerka, akorát budeš mít problém."

"Musel jsem vědět, jestli jsi v pořádku." Jeho slova ji upřímně zahřála na srdci, dojatě se na něj usmála. Ještě nikdo... nikdy za celý její život se o ni nezajímal. Největší péči, kterou kdy zažila byla s profesorem Snapem a tohle bylo samozřejmě něco úplně jiného. Emočnějšího. Viděla v jeho tváři, jak moc mu na ní záleží.

"Co se stalo? Je opravdu pravda, co se říká? Vážně jsi ten lektvar nechala viset ve vzduchu bez toho aniž bys použila hůlku?" Harry mluvil obdivným hlasem, očividně upřímně nadšen z toho, jak nadaná jeho sestra je. Ta však jeho nadšení nesdílela.

Byla zmatená, protože podle slov profesora Snapea se její magické jádro mělo dát do pořádku okamžitě, kdy začne používat více magii a též se jí obklopovat. Přes prázdniny se jí dostal dostatek obojího. Její bratr viděl jen to krásné rádoby mocné pozlátko, ale ona si dost dobře pamatovala momenty, kdy ublížila svému otci a málem vyhodila do povětří celý svůj pokoj a hrozně se bála toho, že se jednou neovládne a zraní někoho blízkého.

"No... dalo by se to tak říct," pronesla nejistě.

"Ale ty z toho nejsi moc nadšená... proč?"

"Protože nevím, proč se to stalo, Harry. Něco je se mnou jinak a já nevím přesně co. Neudělala jsem to záměrně, ovlivnil to můj strach. Co když se jednou naštvu a stane se něco dalšího... horšího?"

Černovlasý chlapec se na ni nevěřícně mračil. Očividně jeho naivní hlava nechtěla zpracovat a přijmout ten fakt, že by jeho sestra mohla být nebezpečná. Pro něj byla tím nejúžasnějším stvořením na světě.