SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Moudrý klobouk

Rusovlasá dívka oblečena v hábitu, který na sobě měl každý prvák, vylezla z rudé lokomotivy, které z komína vycházela mračna husté bílé páry. Když zaregistrovala velkého obra s vousy, jak rozděluje nováčky od ostatních, začala být opět nervózní.

„Ty budeš Nathalie, že?" zabručel obr hlubokým, avšak vlídným hlasem, sledujíc dívku přátelskýma, hnědýma očkama. Ta jen mlčky přikývla.„Tak to půjdeš tudy s prváky."

Nathalie se nejistě podívala na Harryho, ten se na ni okamžitě usmál. Pokud si dívka dobře vzpomínala na jeho vypravování, čeká jí jízda loďkou a zařazování před všemi žáky školy, což se jí moc nezamlouvalo. Doufala, že když nenastupuje do prvního ročníku, tak se tomu veřejnému divadýlku vyhne.

„Uvidíme se," vydechla nakonec odevzdaně ke zlatému triu na rozloučenou a pomalu zamířila k loďkám. Stihla si ještě všimnou Harryho gesta, který se na ni energicky usmál. Kéž by sdílela aspoň čtvrtinu jeho uvolněnosti a nadšení.

V loďce naštěstí byla sama, celou cestu po jezeře poslouchala vzrušené štěbetání malých dětiček. Nadšené vzdechy se s každým přibližujícím metrem stupňovaly. Musela uznat, že byla též omámena krásou nočních Bradavic a Černého jezera, jenž se v záři měsíce v úplňku oslnivě třpytilo a svojí tajemností bralo dívce dech. Odolávala nemalému pokušení pocítit vábící chlad vody na své dlani. Ještě předtím než zmizela se všemi prváky, se za tou nádherou naposledy ohlédla a věděla, že tento přenádherný obraz už nikdy nezapomene. S potěšení si uvědomila, že ho bude moci sledovat každou noc deset měsíců v roce.

Bandu prváků, včetně jí samotné, si do rukou převzala přísně vypadající postarší profesorka, oblečena do zeleného hábitu s vlasy perfektně vyčesanými do uhlazeného drdolu z něhož nevyčuhoval jediný vlásek. Na drobném nose měla posazené brýle, což podtrhovalo její autoritativní vzhled. A když promluvila, Nathalii bylo jasné, že problém s kázní mít dozajista nebude, protože jen několik stručných informačních vět dokázalo utišit pisklavé hlásky desítky prváků a vyvolat v nich nejistotu a napětí.

„Slečno Evansová?" oslovila přímo ji profesora McGonagallová. A tak vystoupila z davu dětí, aby na ženu měla lepší výhled a mohla ji zřetelně slyšet. „Výborně, vzhledem k vaší zvláštní situaci půjdete jako poslední, ano?" Na to jen mlčky kývla. Od té doby, co vystoupila z vlaku, jako by oněměla. Nebylo jí vůbec do řeči.

Když vcházeli do Velké síně, vyhledala stůl s osazenstvem červenozlatých kravat. Rozcuchané havraní vlasy jejího bratra by rozpoznala na sto mil a on její rudou hřívu očividně taky, protože ačkoliv kráčela jako poslední, už z dálky na ni nadšeně mával, čímž upoutával nechtěnou pozornost. I přesto mu však mávnutí oplatila, avšak v lehčí, nenápadnější míře.

Byla neskonale vděčna samotnému Merlinovi za to, že stojí ke všem studentům zády a hledí jen na profesorský sbor. Detailně si všechny nové učitelské tváře prohlížela. Jednu však nemusela. Profesor Snape se tvářil stejně nevrle jako vždy, upíjel ze zlaté číše a novou studentskou "posilu" si prohlížel se snad ještě větším pohrdáním, než Nathalii pokaždé, co se jí nepodařilo vytvořit naprosto triviální lektvar. I přesto všechno vnitřně cítila, že ho ráda vidí. Dodával jí jistotu, byl někým, koho znala ze všech nejlépe. Dokonce lépe než Harryho, protože s profesorem strávila znatelně více času.

Velmi ji uklidnilo, když se jejich oči setkaly. Jeho lehká vráska na čele se okamžitě prohloubila, zatímco dívka nedokázala potlačit potřebu se spokojeně usmát. Bavilo vidět, jak moc se čertí z její přítomnosti. Aspoň na několik vzácných sekund zapomněla, kde se nachází a co ji vlastně čeká.