Křižovatky našich životů

31. Ať si trhnou!

Josefína se nešťastně zhroutila na židli u jídelního stolu a chvíli přemáhala pláč, nakonec to ale bylo nad její síly. Mrzelo ji to. Vážně hodně. Tvářil se tak… jak vlastně? Dotčeně? Nejspíš. Bylo evidentní, že by tu rád byl, sdílel s ní její strach, podpořil ji a postaral se o ni. A ona ho obešla, vyřadila ze hry. Byla to vlastně svým způsobem zrada. Měla mu to říct. Jenže teď už je samozřejmě pozdě. Nezbývalo než doufat, že jí tenhle kolosální přešlap odpustí.

Otřela si z obličeje zbytky slz a došla se do ložnice převléknout. Když se pak vrátila zpět do svého bytu, George nikde nenašla, což ostatně ani nečekala. Za to však téměř ihned narazila na mámu. Probíhala po bytě a balila si věci.

"Co to děláš, mami?" Najednou úplně zapomněla, jak ještě ráno plánovala její brzký odjezd. Teď se to nezdálo jako dobrý nápad. Co když George už nebude mít chuť jí pomoct? Co když zmizel rovnou na letiště? Co když...

"Pojedu domů, Josko. Jseš v dobrých rukách, už mě tu nepotřebuješ," objasňovala paní Beková, zatímco sbírala z obýváku své věci. Z konferenčního stolku sebrala knihu a krém na ruce, na gauči zas měla odložený svetr a v zásuvce u televize nabíječku. "Navíc," loupla po dceři šibalským pohledem, jakmile vydolovala kabel zpoza televize, "aspoň se nebudete muset mačkat v jedné posteli."

"O to přece nejde," ujišťovala ji hned a svezla se na pohovku. "Mně to nevadí a jemu taky ne." I když si nebyla jistá, jestli to ještě platí. Třeba byl tak naštvaný, že by raději spal na gauči, než s ní. Kdo ví, ani by se mu nedivila. Podvědomě se zamračila a opět ji popadla touha nafackovat si.

Starší z žen pohlédla na svou, teď očividně docela nešťastnou, dceru. "No vidíš, ještě bych vám překážela."

Josefína něco nesrozumitelného zabručela. Ale maminka jí ani rozumět nepotřebovala, instinkt a pozorovací schopnosti jí napověděly poměrně přesně, o co tu kráčí. Přisedla si ke své dceři a všechny posbírané věci, které třímala v náruči, odložila vedle sebe.

"Pohádali jste se?" vyzvídala a jednou rukou ji objala kolem ramen.

Josefína utrápeně vyfoukla z plic snad všechen vzduch. "Hádkou bych to asi nenazvala, ale zlobí se. Hodně se zlobí," obrátila se na svou mámu a po tvářích už jí zase tekly slzy. "Pokazila jsem to, mami."

Rodička si povzdechla, co jí tak na to říct. "Pokazila, zlatíčko. Ale neboj. Určitě to bude zase dobrý."

"Myslíš?" vzlykla.

"Myslím," poplácala zoufalku po koleni a pak čapla svou hromádku a odkráčela do ložnice.

Paní Beková ještě stihla uvařit, poobědvat se svojí dcerou a pak už se opravdu rozloučila a odjela zpět do Brna.

A tak Josefína zůstala sama doma s Sherlockem. George se dosud neukázal. A ani si nebyla jistá, zda se vůbec ukáže. Na chvíli se chtěla jen zahrabat do peřin s nějakou romantickou komedií a znovu si u toho poplakat, ale pak se trochu vzchopila a rozhodla se využít toho, že aktuálně není nablízku žádný bachař, který by ji nutil odpočívat. Díky tomu trochu poklidila, vyřídila pracovní resty, dokončila některé úkoly do školy, i když psaní na počítači jednou rukou jí to dost znesnadňovalo,  a navrch ještě připravila večeři.

Za okny už vládla nějakou dobu tma, když cvakly vchodové dveře. Hafan vyskočil z pelíšku a běžel do předsíně. Josefína napjatě čekala, kdy se přiřítí zpět i s páníčkem v závěsu, ale nedočkala se. Místo toho uslyšela opětovné otevření a zavření dveří a na prahu kuchyně se zjevil nečekaný host.